Tato sadžda (prostrace) je formou uctívání, které se k nám dostalo od nejranějších generací muslimů jako symbol pevné a dokonalé víry. Je to víra v absolutní monoteizmus, víra v Jednoho Svrchovaného Vítěze.
Náš Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, řekl: „Když muslim čte nějakou pasáž, kde se nachází zmínka o sadždě a vykoná ji, je odměněn Rájem, zatímco Satan pláče a říká: Oh, bylo mu přikázáno padnout na tvář a on to udělal, a mě bylo přikázáno to samé, ale já jsem neuposlechl a jsem odsouzen do Ohne pekelného.“
V Koránu je 15 veršů, které nám přikazují padnout na tvář před Alláhem Vznešeným. ‘Amr ibn al-‘Ás vyprávěl, že Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, ho informoval o 15 padnutích na tvář v Koránu, z toho 3 v al-mufassal [2] 2 v súře al-Hadždž (Pouť).
Pasáže týkající se padnutí na tvář můžeme rozdělit do tří kategorií. První z nich nám jasně přikazují poklonit se. Jsou to následující verše:
Vy, kteří věříte! Klaňte se, padejte na zem a uctívejte Pána svého! Konejte dobré, snad budete blaženi! [Korán 22:77]
Před Alláhem na zem padejte a Jeho uctívejte! [Korán 53:62]
Však pozor, neposlouchej ho, leč padni na tvář svou a (k Alláhu) se přibliž! [Korán 96:19]
Druhou kategorií jsou pasáže, které odmítají klanění se někomu jinému kromě Alláha, a jak se tomu nevěřící vysmívají:
A když se jim řekne: Padněte na zem před Milosrdným!, odpovídají: A co je to Milosrdný? Máme padat na zem jen proto, že ty nám to poroučíš? A to vše jen rozmnožuje odpor jejich. [Korán 25:60 ]
... a Alláhu se neklaní, jenž tajemství nebes i země odkrývá a dobře zná, co skrýváte i co dáváte najevo veřejně, a Alláh není božstva kromě Něho je Pánem trůnu nesmírného! [Korán 27: 25, 26]
Ke znamením Jeho patří noc i den, slunce i měsíc, však neklaňte se ani slunci, ani měsíci, nýbrž padejte na tvář svou před Alláhem, jenž obojí stvořil, jestliže Jej uctíváte. [Korán 41:37]
Co je jim tedy, že nevěří a k zemi se nevrhají, když Korán jim přednášejí? [Korán 84:20, 21]
Třetí kategorie vypráví o prorocích, andělech, věřících a veškerém stvoření na zemi a nebesích, kteří všichni prokazují Alláhu svou poslušnost tím, že se mu klanějí:
Vždyť i ti, kdož blízko jsou u Pána tvého, se necítí povzneseni nad to, aby Jej uctívali a slavili a před ním na tváře své padali. [Korán 7:206]
A sklání se před Alláhem vše, co na nebesích i na zemi je, dobrovolně či nuceně, a stejně tak i stíny jejich, za jitra časného i večera pozdního. [Korán 13:15]
A Alláhu se klaní vše, co na nebesích je i na zemi, zvíře každé i andělé pýchy prostí. Pána svého se obávají, jenž nad nimi dlí, a to, co poručeno je jim, vykonávají. [Korán 16:49, 50]
Rci: Věřte v něj, nebo nevěřte ti, kterým dáno vědění bylo již předtím, ti na tváře své padají sklánějíce se, když přednášen je jim ... [Korán 17:107]
A toto jsou ti, jež Alláh svou přízní vyznamenal: proroci z potomstva Adamova, z těch, které jsme s Noem zachránili, z potomstva Abrahamova a Izraelova a z těch, které jsme vyvolili a správnou cestou vedli. A když jim znamení Milosrdného přednášena byla, na zem padali klaníce se a s pláčem. [Korán 19:58]
Což jsi neviděl, že před Alláhem padají na zem ti, kdož na nebesích jsou i na zemi, a také slunce a měsíc, hvězdy a hory, stromy a zvířata a mnoho lidí? Však nad mnohými z nich se trest uskuteční, neboť kým Alláh opovrhl, tomu nebudou pocty prokazovány. A Alláh věru učiní vše, co chce. [Korán 22:18]
Ve znamení Naše pak věří jedině ti, kdož při zmínce o nich na zem padají klaníce se a chválu Pána svého slaví, aniž jsou domýšliví. [Korán 32:15]
A dovtípil se David, že jsme jej pouze zkoušeli, a poprosil Pána svého o slitování a pak padl klaně se a čině pokání. [Korán 38:24]
Sadžda není povinností, je to dobrovolný akt.
Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, kdykoliv byla čtena pasáž se sadždou, tak ji vykonal a stejně tak jeho společníci a často nenašli ani místo, kam by položili hlavu. (al-Buchárí, Muslim)
‘Umar ibn al-Chattáb byl během páteční modlitby na kazatelně (minbar), když recitoval súru an-Nahl (Včely), až se dostal k části se sadždou. Sestoupil z kazatelny, vykonal sadždu a spolu s ním celé shromáždění. V následující páteční modlitbě recitoval stejnou súru. Když dospěl až k části se sadždou, řekl shromáždění: „Není nám přikázáno vykonat sadždu. Pokud ji vykonáme, obdržíme požehnání. Pokud ne, není na tom nic špatného.“ (al-Buchárí)
Zaid ibn Thábit řekl: „Recitoval jsem pro Proroka, nechť mu Alláh žehná a dá mír, súru an-Nadžm (Hvězda) a on nevykonal sadždu.“ (Muslim)
Ibn Hadžar ve své knize al-Fateh řekl, že nevykonání sadždy mělo ukázat, že je to povoleno a imám aš-Šáfi‘i toto tvrzení podpořil.
Je sunnou vykonat sadždu hned po přečtení nebo vyslechnutí příslušné pasáže. Pokud jsou na jednom sezení přednášeny dvě různé pasáže nebo jedna pasáž během dvou různých sezení, měly by se vykonat dvě sadždy. Pokud přednašeč Koránu opakuje pasáž se sadždou, je dostačující vykonat pouze jednu sadždu pod podmínkou, že je provedena na konci celé recitace. Podle právní školy Hanafi, pokud je sadžda vykonána po prvním přečtení daného verše, je to dostačující. Co se týká názoru Ahmada ibn Hanbala, Malika a aš-Šáfi‘iho, ti zastávají názor, že sadžda se má vykonat pokaždé, když je pasáž znovu čtena.
Pasáž obsahující sadždu může být čtena i v duchu, na což se vztahují stejné závěry jako při hlasité modlitbě.
Ibn ‘Umar vyprávěl, že Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mír, vykonal sadždu v první rakca (cyklus modlitby) polední modlitby [3] . Společníci se domnívali, že Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, musel číst súru, ve které se nacházela sadžda.
Je dovoleno odložit provedení sadždy z nějakého důvodu na později, např. z důvodu nečistoty místa a pod. Neodůvodněné zpoždění není doporučováno, protože to může vést k opomíjení tohoto způsobu uctívání.
Podmínky pro vykonání sadždy jsou stejné jako podmínky pro běžnou modlitbu co se týká čistoty, předsevzetí, směru ke qible a podobně. Někteří učenci říkají, že není nutné wudú´ (očista). Aš-Šawkání řekl: „V hadíthech o sadždě není žádná zmínka o tom, že by bylo potřebné omytí. Všichni společníci současně s Prorokem, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, vykonali sadždu. Ve vyprávění není zmínka o tom, že by od nich Prorok žádal, aby se šli umýt. A nepředpokládáme, že by všichni společníci měli platné omytí. Al-Buchárí vyprávěl, že Ibn Umar vykonával sadždu bez omývání. Přestože tento postoj je v souladu s ulehčováním věcí v Islámu, je lepší a oblíbenější mít při sadždě platné wudú´.
Sadžda se vykonává jedním padnutím na tvář, před ní a po ní řekneme „Alláhu Akbar“ (Alláh je veliký). Poprvé, když pokládáme čelo na zem, podruhé když ho zvedáme. Malik a Abu Hanífa říkají, že sadžda nekončí ani tašahhudem ani taslímem (závěrečným pozdravem). Šáfi‘i a Ibn Hanbal zastávají názor, že tašahhud a taslím jsou povinností. Během sadždy by měl člověk říci: „Subhána rabbija al-´A‘lá“ (Sláva mému Pánu Nejvyššímu) a to třikrát. Nejlepší, co můžeme říci po sadždě je to, co říkával Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír.
Vyprávěla ‘Á´iša, po sadždě říkával Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír: „Moje tvář se klaní před svým Stvořitelem, který ji dal svou mocí sluch a zrak. Požehnání Alláhu, nejlepšímu Tvůrci.“
Sadžda je jednou z Prorokových tradic (sunna). Ti, kdo ji nepraktikují, mohou ztratit mnoho požehnání. Také prokazují určitou nechuť k učení Proroka, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír.
Poslouchejme našeho Proroka, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, a následujme jeho tradici. Vykonávejme své prosby čestně a opakujme to, co řekl Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír:
Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír říkával: „Můj Pane, počítej to jako požehnání pro mě, odpusť mi jeden z mých hříchů, přidej to na váhu mých skutků a přijmi to, jako jsi přijal sudžúd svého služebníka Davida.“
[1] Sadžda je v Koránu označena zvláštní značkou na okraji stránky.
[2] al-Mufassal jsou kratší súry v Koránu od súry Qáf (49) až do konce Koránu (súra 114)
[3] Tato modlitba se vykonává tiše