LÉČBA POMOCÍ RUQJA A KORÁNU

Fathí al-Džundí

Otázka vyhledávání léčby pomocí ruqja a Koránu je velmi závažná a vyžaduje otevřenou diskusi.


Otázka vyhledávání léčby pomocí ruqja[1] a Koránu je velmi závažná a vyžaduje otevřenou diskusi,
protože ve jménu ruqja a léčení pomocí Koránu se praktikuje mnoho inovací a pověr,
které nemají žádnou oporu v Koránu, sunně Proroka, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír,
ani v příkladu jeho společníků.

Přestože je ruqja běžně překládána jako zaříkávání (inkantace), tato definice je zavádějící a nese v češtině negativní význam. Zatímco slovo zaříkávání je obvykle spojováno s příběhy o čarodějnicích a magii, ruqja znamená recitaci Koránu a prosby k Alláhu Vznešenému za účelem hledání pomoci při léčbě nemocí a jiných problémech a čarodějnictví či magii v sobě vůbec nezahrnuje.

Ibn Hadžar al-Asqalání řekl, že definice ruqja zahrnuje také ta‘awwudh, což znamená hledání pomoci u Alláha. Jeho slovy: „(Mezi učenci) není žádná neshoda, co se týká přípustnosti obracení se k Alláhu pro pomoc a hledání Jeho pomoci před čímkoliv, co se nám přihodilo nebo předpokládáme, že se nám přihodí.“ (Fath al-Barí)

Téma léčení pomocí ruqja je blízce spřízněno s vírou a morálkou a dotýká se komplexu sociálních problémů a jevů, které se v současné době vynořily. Přílišné diskuse o této otázce spolu s častým léčením pomocí ruqja bez základních znalostí, se bohužel staly naprostou samozřejmostí. Vedlo to k velkému zvýšení počtu lidí, kteří prohlašují, že praktikují ruqja, zatímco nemají žádné znalosti co se týká Islámu, natož aby následovali jeho učení.

Mnoho takových nekvalifikovaných lidí se chopilo příležitosti vydělávat si pomocí ruqja na živobytí a často parazitují na strachu svých klientů. Takoví šarlatáni často využívají své klienty finančně, emocionálně a dokonce i sexuálně. Další se stali laxní v otázce léčení žen a zašli tak daleko, že si prohlížejí jejich vnady, nezakryté části těla a dokonce se jich dotýkají.
Následkem toho přestali lidé těmto praktikám důvěřovat.

Když budeme diskutovat o užitku skutečné ruqja, nemůžeme ignorovat odporné záležitosti, které jsme zmínili výše, neboť tyto musí být odkryty, aby mohli muslimové poznat rozdíl mezi ruqja, která je v Islámu povolena na jedné straně a deviantními praktikami, které jsou dílem šarlatánů a chamtivců na straně druhé.

V tomto duchu bude prvním úkolem tohoto článku poskytnout upřímnou radu a varování před odpornými deviacemi, ke kterým může vést nesprávné provádění ruqja, stejně jako prodiskutovat zhoubné účinky, které to jistě bude mít na víru, morálku a obecně sociální život. Jak uvidíme, nejlepší obranou proti šarlatánům a nevědomostí je víra v Alláha a důkladná znalost Islámu.

Stav srdce

Srdce je běžně naplněno a nedovolí, aby do něj vstoupilo něco cizího, dokud nejprve něco jiného neodejde. Ibn al-Qajjím řekl: „Aby nějaké místo přijalo to, co je na ně umístěno, je to podmíněno uvolněním místa, tj. odstraněním opaku oné věci. To se týká fyzických věcí stejně jako víry a úmyslů.“ (al-Fawa´id)

Věřící služebník zná svého Stvořitele, ví proč byl stvořen a zná závěr své cesty po smrti. Také ví, že lidé a džinové nemají bez Alláhova svolení žádnou moc ublížit nebo pomoci sami sobě, ani kontrolovat svůj život, smrt či zmrtvýchvstání.

Věřící monoteista pak vede pokojný život, protože velmi dobře ví, že nad ním nikdo nemá žádnou moc, kromě toho, co Alláh dovolí, jak je řečeno v Koránu:

.... a věru nebudeš mít (tj. satan) žádnou pravomoc nad služebníky mými, leda nad těmi, kdož tě následují svedeni... [Korán 15:42]

V dalších verších čteme:
Jestliže se tě Alláh dotkne nějakým neštěstím, pak tě ho nikdo nezbaví kromě Něho. A jestliže se tě dotkne něčím dobrým, vždyť On nade všemi je mocný. [Korán 6:17]

Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, jednou řekl Abdulláhovi ibn Abbásovi: „Ó chlapče, naučím tě nějaká slova: pamatuj na Alláha a on bude pamatovat na tebe. Pamatuj na Alláha a najdeš ho před sebou. Když o něco žádáš, žádej u Alláha, a když hledáš pomoc, hledej ji u Alláha. A věz, že kdyby se shromáždili všichni lidé, aby ti pomohli, nesvedou nic, kromě toho, co ti připsal Alláh, a kdyby se shromáždili, aby ti ublížili, neublíží ti nijak, než tím, co ti Alláh předepsal. Pera byla zdvižena a knihy (osudu) oschly.“ (Ahmad a at-Tirmidhí)

Na druhou stranu slabá víra v tawhíd (monoteismus), nedostatečná důvěra v Alláha a nedostatek vědomostí jsou živnou půdou pro ďábelské našeptávání, iluze a hloupost.

S ohledem na tuto nebezpečnou okolnost, Ibn al-Qajjim napsal: „Zlo získává kontrolu nad těmi, kteří neinklinují k náboženství a těmi, jejichž srdce a jazyky opustila víra – (lidmi) jejichž duše jsou prázdné, bez připomínání si Alláha a rčení pro posílení víry. Když zlo narazí na člověka, který je izolovaný, neozbrojený a nechráněný, může lehce zaútočit a přemoci ho.“ (at-Tib an-Nabawí)

Také řekl: „Kouzla kouzelníků zasahují pouze slabá srdce a lidi, kteří se oddávají světským záležitostem a touhám ... a ty, kteří denně nečtou Koránu a nepronášejí Prorokovy prosby. Učenci řekli: „Uhranuti jsou ti, kteří sami dovolí, aby byli uhranuti a vždy shledáte, že jejich srdce se zabývají nebo jsou přímo posedlá něčím; jejich srdce jsou tímto odzbrojena v závislosti na stupni jejich náklonnosti (k té věci). A Alláh ví nejlépe.“ (al-Fawaid)

Řešením tohoto problému je vyplnit své srdce, mysl a život aktivitami spojenými se službou, přemýšlením a připomínáním si Alláha. Tímto způsobem se naše víra stane účinnou zbraní v boji proti těm, kteří se snaží používat kouzelnictví a podvody pro svůj zisk.

Oprávněnost hledání léčby

Islám bezpochyby přinesl hojivou sílu pro oboje – jak srdce, tak tělo. Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, vyhledával medicínskou léčbu a přikazoval svým společníkům, aby to dělali také.
Džábir vyprávěl, že Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, řekl: „Pro každou nemoc existuje lék a když je lék na nemoc správně aplikován, bude vyléčena, s dovolením Alláha Vznešeného, Slavného.“ (Muslim)

Ibn al-Qajjím jako komentář k tomuto hadíthu napsal: „Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, podmínil léčbu aplikací léku na (odpovídající) nemoc. Stejně jako každé stvoření má svůj protiklad, každá nemoc má jako protiklad lék, který ji může léčit. Uzdravení je podmíněno tím, že lék odpovídá nemoci .... Ovšem pokud je lék nepřiměřený v použití nebo množství, přinese jen novou nemoc. A obráceně, pokud je množství léku menší než potřebné, nemoc přetrvá a lék se projeví jako neúčinný. Jestliže lékař nenajde vhodný lék nebo pokud lék neodpovídá nemoci, uzdravení je nemožné. Také pokud není pro určitý lék vhodná doba, bude léčba bezvýsledná. Podobně když tělo nepřijme lék, nebo je příliš slabé, aby ho přijalo, nebo je zde něco, co brání v jeho efektivním působení, nedojde k vyléčení. Na druhou stranu, pokud lék odpovídá nemocí, léčba jistě zabere, se svolením Alláha.“ (at-Tib al-Nabáwí)

Kupodivu existují lidé, kteří pohrdají moderními diagnostickými metodami a chybně připisují jakoukoliv nemoc, která je potkala, působení džinů, uhranutí a magii. Jejich neznalost může díky neúčinným pokusům o vymítaní takzvaných džinů někdy vést až ke smrti pacienta. Proto je velmi důležité nejprve poznat povahu nemoci a pak teprve pro ni najít správný způsob léčby, protože pokud si nejsme jisti povahou nemoci, jak můžeme předepsat odpovídající lék?

Někdo může mít pochybnosti, jestli medicínská léčba není v protikladu k principům tawakkul (spoléhání se na Alláha). Ve skutečnosti mnoho Prorokových hadíthů, spolu s tím, který jsme uvedli výše, podporují názor, že hledání medicínské léčby je v Islámu naprosto přípustné a dokonce povinné. Mezi učenci v tom panuje jednomyslný souhlas.

Prorokovo vedení v oblasti ochrany a léčby

Nejlepší vedení pro náš život získáme studiem života a zvyků Proroka, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, který nám ukázal, co máme dělat za všech okolností. Alláh o něm řekl:

A nyní přišel k vám již posel z vašich řad vzešlý a tíží jej, že špatného se dopouštíte, neboť mu záleží na vašem dobru. A vůči věřícím je shovívavý, slitovný. [Korán 9:128]

On nás vede ke všemu, co je dobré a varuje nás přede vším, co je špatné. Jeho vedení také zahrnuje ochranu proti všem druhům nemocí, stejně jako způsob a prostředky, jak se s nimi vypořádat, když se objeví. Seznámíme se zde s některými ochrannými opatřeními, které Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, předepsal vedle různých léků pro boj s uhranutím a magií.

Ochranná opatření

Ochrany před zlem obecně můžeme dosáhnout vírou v jedinečnost Alláha, poznáváním Ho pomocí jeho překrásných jmen a ušlechtilých atributů, upřímným uctíváním Jeho jediného, posloucháním Jeho příkazů, spoléháním se na Něj, milováním Ho a častým připomínáním si Ho. Takto můžeme hledat Jeho ochranu obecně. Existují podrobnosti, které se týkají hledání Jeho ochrany využitím více specifických metod, jako je pronášení proseb před pohlavním stykem, abychom ochránili naše potomstvo, recitace súry al-Baqara v domě, recitace verše ájat al-Kursi a posledních tří súr v Koránu (které jsou známy pod názvem al-Mu‘awwidhát) v jiných situacích.

Stojí za to připomenout, že je veliký rozdíl mezi upřímnými slovy, které vycházejí ze srdce na jedné straně a pouhým hýbáním rtů na straně druhé. V tomto případě je vyžadováno připomínání, které zahrnuje oboje - jazyk i srdce. Ibn al-Qajjím to popsal jako „způsob boje“ a řekl: „Bojovník může porazit svého protivníka pouze pokud zbraň, kterou používá, je silná a on sám je dostatečně silný, aby ji mohl ovládat. Pokud zde není jedna z těchto dvou podmínek, zbraň nebude k užitku. A ještě horší to bude v případě, když nebude naplněna ani jedna z těchto podmínek.“ (at-Tib an-Nabáwí)

Léčba uhranutí (zlé oko – al-‘ajn)

Schopnost ublížit ostatním pohledem, což je známo jako uhranutí neboli zlé oko, je skutečná.
Ibn ‘Abbás vyprávěl, že Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, řekl: „Zlé oko (al-‘ajn) je skutečnost a pokud by zde bylo něco, co by mohlo předstihnout osud, bylo by to zlé oko, a když vás požádají, abyste se pro ně umyli, tak se umyjte.“ (Muslim)

Jako ochranu před zlým okem bychom měli říci „má šá´ Alláh“ (stane se jen to, co si přeje Alláh), když vidíme něco nebo někoho milého a bojíme se, abychom zlým okem neublížili, a potom bychom měli žádat o Alláhovo požehnání pro toho člověka nebo tu věc.

Léčba zlého oka je závislá na tom, zda víme, kdo nám takto ublížil nebo to nevíme. Pokud je to známo, je důkaz o tom, co máme dělat, uveden v následujícím vyprávění:

Abu Umamah bin Sahl bin Hunajf vyprávěl: „Můj otec, Sahl ibn Hunajf, odešel s Prorokem směrem k Mekce a když se dostali do místa al-Chazzár v al-Džuhfa, Sahl bin Hunajf se umyl. Byl to muž s krásným bílým tělem a kůží. Uviděl ho ‘Ámir bin Rabí‘a a řekl mu: „Nikdy jsem neviděl takovou kůži jako jsem viděl dnes.“ Sahl v tom okamžiku onemocněl. Někdo zašel za Alláhovým Poslem, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, a řekl mu, ať se jde podívat na Sahla, že nemůže ani zvednout hlavu ani vstát. Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, se zeptal: „Obviňujete z toho někoho?“ Odpověděli mu, že se na něho díval ‘Ámir bin Rabí‘a. Prorok ‘Ámira zavolal a zlobil se na něj a řekl: „Proč někdo z vás zabíjí svého bratra? Když se někomu z vás na někom něco líbí, proč neřeknete: nechť tě Alláh požehná (tabáraka-lláh).“ Potom mu řekl: „Umyj se pro něj“. A ‘Ámir si umyl obličej a ruce až po lokty a nohy až po kolena a v nádobě byla i část jeho oblečení. Potom nějaký muž nalil tuto vodu na Sahlovu hlavu a tělo a Sahl odešel s lidmi jako by se nic nestalo.“ (Ahmad)

Pokud ovšem člověk, který dal zlé oko není znám, potom může být léčba uskutečněna pomocí ruqja, vhodnými prosbami, které nás naučil Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, a prokazováním upřímné zbožnosti Alláhu. Alláh vždy odpovídá na prosby utištěných lidí, jak říká Korán:

Ten, jenž utištěného vyslyší, když k Němu se modlí .... [Korán 27:62]

Ibn al-Qajjím řekl: „Mezi rčeními týkajícími se hledání útočiště u Alláha a (využívajícími) ruqja jsou: časté recitování súr al-Falaq, an-Nás, al-Fátiha a verše ájat al-Kursí. Člověk také může recitovat Prorokovy prosby, jako např:

„Ti, kdo zkusili tyto prosby, jistě zaznamenali jejich velký přínos a jejich velkou potřebnost, protože ochraňují před zlem toho, kdo má zlé oko a odstraňují jeho následky, což je samozřejmě závislé na síle víry člověka, který tyto prosby pronáší, síle jeho duševního odhodlání, síle jeho důvěry v Alláha a pevné víře. Vskutku (tyto věci) jsou zbraněmi (v boji proti zlu).“ (at-Tib an-Nabáwí)

Léčba magie

Aniž bychom to museli zmiňovat, je jasné, že prevence je lepší než léčba. Člověk by se měl proto chránit před působením magie ještě předtím, než se mu to stane. Mezi jinými toho můžeme dosáhnout prokazováním upřímné zbožnosti a uctíváním Alláha Jediného, spoléháním se na Jeho osud a nařízení, hledáním Jeho ochrany častým připomínáním si Ho a recitováním Prorokových proseb ve vhodnou dobu.

Dalším způsobem, jak se chránit před zlem a magií je jedení ‘adžwa[2] datlí, jak je zmíněno v hadíthu vyprávěném Sa‘dem, ve kterém Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, řekl: „Pokud někdo sní každé ráno sedm ‘adžwa datlí, nebude tento den zasažen jedem ani magií.“ (al-Buchárí a Muslim)

Je důležité uvědomit si, že z tohoto hadíthu může mít užitek pouze ten, kdo upřímně věří tomu, co řekl Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, a pevně věří tomu, že cokoliv řekl je pravda, ať již je schopen pochopit realitu toho faktu či nikoliv.

Co se týká léčení magie potom, co už se objevila, postižený člověk by měl projevit trpělivost a úplnou spokojenost a Alláhovým rozhodnutím. Je také nezbytné, aby se zamyslel nad tím, co špatného kdy udělal a kál se ze svých hříchů. Když bude hledat léčbu, musí se vyhnout pseudo-léčbě prováděné kouzelníky a šarlatány a klást důraz na to, aby ho léčili pouze lidé známí svou zbožností a čestností.

Zakázané prosby

Ibn Tajmíja zmínil, že pokud Alláh odpoví na prosby nebo splní něčí přání, nemusí to bezpodmínečně znamenat, že metoda, kterou tento člověk použil, je v Islámu přijatelná. Alláh může přijmout něčí prosbu, i když tento člověk ve své prosbě hřeší nebo se dopouští přidružování (širk) . Ovšem přijatá nevhodná prosba určitě jen přispěje k jeho záhubě v tomto životě i na Onom světě.

Džábir vyprávěl, že Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, řekl: „Nepronášejte prosby proti sobě navzájem, proti svým dětem, služebníkům nebo majetku, protože se může stát, že to uděláte v době, kdy jsou prosby vyslyšeny.“ (Muslim)

V knize Iqtidá´ assirát al-mustaqím jmenoval Ibn Tajmíja některé chyby, které mohou lidé udělat, když pronášejí prosby k Alláhu:

Podle Ibn Tajmijji: „Jsou lidé, kteří dělají zakázané prosby a dostanou to, oč žádali, ale velkou částí jim to ublíží. Jiní také dělají zavrženíhodné (makrúh) prosby a přesto dostanou to, oč žádali.“

„Takto mnoho lidí pochybí ve správném chápání věcí. Mohou si všimnout, že určití význační zbožní lidé vykonávají akty uctívání nebo dělají určité prosby, které jsou vyslyšeny. (Pro svou neznalost) to považují za důkaz, že takové akty uctívání jsou správné a naléhají na jejich vykonávání, jako by byly praxí Proroka. To je vážné nedorozumění . Může to být tak, že akt, o kterém mluvíme, pomohl konkrétnímu člověku, který ho prováděl, ke splnění jeho prosby, protože v okamžiku provádění tohoto aktu byl upřímný. Když potom jeho následovníci tento akt slepě a neupřímně následují, získají to, oč prosili, jako výsledek provádění tohoto aktu, protože ale (akt o kterém mluvíme) není v Islámu odsouhlasen, tito následovníci nebudou za jeho provádění odměněni.“

„Uctívači model vykonávají zakázané praktiky a věří tomu, že je Alláh miluje, protože často dostanou to, oč žádají .... ale pokud je způsob prosby zakázaný, není dovoleno takové prosby provádět.“

„Takové a podobné typy proseb jsou zakázané i kdyby těm, co je provádějí byla jejich přání vyslyšena. Ti, kteří věří na účinnost zakázaných proseb, jsou ve většině případů neznalí lidé, kteří neznají podmínky pro vykonávání proseb. Obecně se to stává lidem, kteří tápají v naprosté tmě, jmenovitě nevěřícím, pokrytcům a těm, kteří páchají velké hříchy natolik, že jejich srdce zčernala jako výsledek jejich hříchů a už nedokáží rozeznávat pravdu a faleš. Proto jsou zakázané prosby neustále zdrojem zmatků pro ty, které Alláh nevede a jejichž srdce nejsou osvětlena věděním.“ (Iqtidá´ assirát al-mustaqím)

Používání zaříkávání (inkantace) v době před Islámem

Je dobře známo, že lidé v době před příchodem Islámu (v době džáhilíje) měli ve zvyku recitovat mnoho různých zaříkávání pro různé příležitosti. Džábir vypravoval, že Alláhův Posel, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, zakázal zaříkávání. Potom k Prorokovi přišel Sa‘dův strýc z matčiny strany a řekl: „Znám zaříkávání, které pomáhá při uštknutí škorpiónem, ale ty jsi to zakázal.“ Načež Prorok řekl: „Když je někdo z vás schopen pomoci svému bratrovi, ať to udělá.“ (Muslim)

Auf ibn Malik al-Ašdžaí také vyprávěl: „Praktikovali jsme zaříkávání v předislámských dnech a ptali jsem se: „Ó Posle Alláha, jaký je na to tvůj názor?“ On odpověděl: „Řekněte mi své zaříkávání.“ A potom řekl: „Není nic špatného na zaříkávání, které nemá příchuť přidružování (širk).“ (Muslim)

Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, neodmítal druhy zaříkávání běžné v době před Islámem ani nepřikázal svým společníkům, aby je přestali používat ve prospěch specifického typu ruqja, které by považoval za dovolené. Dokonce jsou zde rozsáhlé doslovné důkazy, které ukazují, že dovolil muslimům analyzovat různé druhy zaříkávání, které znali, a potom přijmout ty, které se neobsahují známky přidružování (širk) nebo zakázaných věcí, které by mohly vést k něčemu jinému, považovanému také za zakázané.

Ruqja a prosby

Ruqja je podobná prosbě. Přestože je preferováno používat prosby, které nás naučil Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, muslimští učenci se shodují na tom, že je dovoleno používat také prosby, které nás neučil. Podmínkou, pokud tak chceme činit, je, že takové prosby nesmí obsahovat zakázaná slova, nesmí být zakázané obecně nebo vést k zakázanému, jak je potvrzeno v některých Prorokových hadíthech.
Anas vyprávěl: „Muž vstoupil s funěním do řady modlících se a řekl: „Chvála Alláhu, Pochválenému a Požehnanému.“ Když Posel Alláha, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, ukončil modlitbu, zeptal se: „Kdo z vás pronesl tato slova?“ Lidé však mlčeli. On (Prorok) znovu řekl: „Kdo z vás pronesl tato slova? (Ten člověk) neřekl nic špatného.“ Potom ten muž řekl: „Přišel jsem a měl jsem problém s dýcháním, proto jsem je pronesl.“ (Prorok) odpověděl: „Viděl jsem dvanáct andělů čelem k sobě, jako ten, kdo vezme (tvá slova) nahoru (k Alláhu).“ (Muslim)

Skutečnost, že společník, který řekl tato slova, zůstal mlčet, signalizuje, že si myslel, že ve své prosbě udělal nějakou chybu a bál se, že Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, neschválí, co řekl. Ve skutečnosti se jeho slova ukázala být příkladem přijatelné prosby, která Alláha Vznešeného potěšila.

Přestože je dovoleno dělat prosby tohoto typu, které nejsou zaznamenány od Proroka, neměly by, jak jsme vysvětlili výše, obsahovat zakázaná slova, nebo vést k něčemu zakázanému, stejně jako prosby, které jsou připisovány Proroku, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír. Ovšem je pro věřícího lepší a bezpečnější držet se proseb, které nás Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, sám naučil. Všimněte si následujícího hadíthu, který velmi dobře ilustruje tento bod:

Abu Hurajra vyprávěl, že do mešity vstoupil beduín, zatímco Prorok , nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, seděl. Pomodlil se dva cykly modlitby (2 rak‘a) a řekl: „Ó Alláhu, bud milosrdný se mnou a s Muhammadem a nebuď milosrdný kromě toho s nikým jiným.“ Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, mu řekl: „Zúžil jsi věc (což je Alláhovo milosrdenství), která je širší.“ (Ahmad a Abú Dáwúd)

Typy ruqja

Existují dva hlavní typy ruqja:

  1. Dovolená ruqja: To jsou typy ruqja, které používal Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír. Spočívá v dovolených prosbách, foukání do dlaní a jejich pokládání na postižené části těla, na což existuje důkaz v koránských verších a autentických textech sunny, ale bez jakýchkoliv jiných dodatků a bez toho, aby se to praktikovalo nějakým tajemným způsobem.
  2. Zakázaná ruqja: Tento typ ruqjamůže obsahovat slova přidružování (širk), tajemná kouzla a cokoliv jiného, co je v Islámu zakázáno.
  3. Dále existuje ruqja , která spadá do kategorie diskutabilní.

Dovolená ruqja

Ibn Hadžr řekl: „Muslimští učenci jednohlasně souhlasí s tím, že ruqja je povolená, pokud jsou splněny (následující) tři podmínky:

  1. Jsou použity pouze Alláhova slova (tj. Korán), jeho jména a atributy.
  2. Musí to být ve (srozumitelné) arabštině nebo pochopitelnými slovy v jiném jazyce.
  3. Ti, kteří se toho účastní, musí věřit, že zaříkávání nemůže mít nezávislé účinky, ale že je to Alláh Mocný, který způsobuje, že je účinné.“ (Fath al-Barí)

Stejné pravidlo jako v případě proseb, které jsou dovoleny, pokud nejsou v rozporu s principy Islámu nebo nevedou k přidružování, platí pro metody ruqja, o kterých Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, nic nevyprávěl. Takový druh ruqja by však neměl obsahovat tajemná slova nebo být prováděn záhadným způsobem podobným praktikám kouzelníků a šarlatánů. Je nemožné zjistit, zda nesrozumitelná ruqja obsahuje části přidružování (širk) nebo ne. Taková ruqja potom může vést k zavádění novinek a ospravedlnění práce nečestných lidí. Kvůli tomu je pochopení významu ruqja nezbytnou podmínkou jejího použití a nesrozumitelná ruqja je zakázána z preventivních důvodů.

Ibn Qudáma řekl: „Imám Ahmad byl otázán na muže, který tvrdil, že dokáže odvrátit magii kromě jiného vložením vody do nádoby a recitováním nesrozumitelných slov. Imám Ahmad pak odmítavě potřásl rukou a řekl: „O tom (té nesmyslné praktice) nic nevím.“ (al-Káfí)

Al-Badží řekl: „Imám Malik považoval používání železné tyče a soli při praktikování ruqja za zavrženíhodné (makrúh) a používání propletených uzlů dokonce za ještě více nežádoucí.“ (al-Muntaqa, Šarh al-Muwatta´)

Další učenci odmítli používání amuletů a nožů i dalších praktik, jako kreslení vzorů na tělo nemocného člověka, což je napodobování technik používaných kouzelníky.

Muslim by měl být v těchto věcech zvláště opatrný a odvolávat se na Korán a sunnu vždy, kdykoliv se setká s něčím neznámým, aby věděl, zda je to dovoleno ještě předtím, než to udělá. Nejasné praktiky, které nemají žádnou podporu v Koránu nebo sunně, by měly být zavrženy, jinak to samozřejmě povede k tomu, že se někteří lidé zapletou do magie a kouzelnictví stejně jako do obecně rozšířeného chaosu mezi lidmi, kterým chybí znalosti.

Alláh říká (co se týká kouzelníků):

A naučili se lidé tomu, co jim škodí, ale neprospívá; a věděli, že ten, kdo toto koupí, nebude mít podíl na životě budoucím. Jak hnusně pro sebe nakoupili kéž by to byli věděli! [Korán 2:102]

S ohledem na tento verš, řekl Ibn Tajmija: „Ti, (kteří praktikují magii) s jistotou vědí, že z toho na Onom světě nebudou mít žádný prospěch a že budou mezi těmi, kdo utrpí ztrátu v příštím životě, ale jsou stále vábeni pouze prospěchem v tomto životě.“ (Iqtidá´ assirát al-Mustaqím)

Ar-Rabí řekl: „Zeptal jsem se imáma Šáfi‘ího na ruqja a on řekl: „Není nic špatného na praktikování ruqja recitováním z knihy Alláha (používáním) různých druhů proseb, které člověk zná...“ (Iršad as-Sarí)

Člověk by se měl vyhnout zmatení a jednoduše jít za podstatou toho, co vlastně ruqja je: způsob prosby k Alláhu, pomocí legitimních metod spojených s upřímným praktikováním Islámu a vírou v Alláha.

Finanční vyrovnání za provedení ruqja

V Koránu i sunně je plno důkazů varujících proti nadměrnému okouzlení penězi; ale jen málo lidí věnuje těmto varováním pozornost, protože láska k penězům je pro lidi přirozeností. „Dvěstě hlavových vlků na jednu ovci neudělá větší škodu než co udělá lidská dychtivost za bohatstvím se zbožností.“ (Ahmad a at-Tirmidhí)

Jahjá ibn Muadh řekl: „Peníze jsou jako škorpión. Pokud si ho nezasloužíš, neber ho, protože když tě uštkne, jeho jed tě určitě zabije.“ Když se ho zeptali, jak si je může někdo zasloužit, odpověděl: „Brát je zákonným způsobem a utrácet správně.“ Také řekl: „Člověk bude trpět na smrtelné posteli dvojím neštěstím pro své peníze.“ Když se ho na to zeptali, odpověděl: „Všechny mu budou odebrány, ale na všechny bude dotazován.“ (Muchtasar Minhadž al-Qasidín)

Muslimští učenci souhlasí s tím, že je možné za vykonávání ruqja vzít peníze. Ovšem někteří učenci také řekli, že je lepší nevzít za to nic a očekávat odměnu od Alláha.

Zde musíme rozlišit mezi někým, kdo si o zaplacení řekne a člověkem, kterému jsou nabídnuty peníze aniž by si o ně řekl.
‘Umar ibn al-Chattáb vyprávěl: „Alláhův Posel, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, měl ve zvyku dávat mi něco, ale já jsem mu říkal: „Měl bys to dát někomu, kdo je chudší a potřebnější než já.“ Prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, mi řekl: „Vezmi si to. Když ti někdo něco dává z toho majetku, beztoho abys o to žádal nebo po tom toužil, vezmi si to, a když ti to nedají, neběhej za tím.“ (al-Buchárí)

To nezbytně neznamená, že by měl člověk vzít platbu za ruqja pokud ví, že lidé, kteří byli léčeni, byli pod tlakem okolností a nabízejí peníze jen proto, aby se vyhnuli rozpakům. V takových případech je lepší peníze nevzít, zvláště pokud člověk, který ruqja vykonal, tyto peníze zoufale nepotřebuje.

Dle důkazu by se platba za ruqja měla uskutečnit pouze pokud je pacient skutečně vyléčen ze své nemoci. Slovy Ibn ‘Abdul Barra: „...Platba za něco, z čeho nebyl žádný užitek, je nemorální a zakázaná.“ (at-Tamhíd)

A ne jak v současnosti praktikuje mnoho léčitelů, kteří vezmou peníze za své služby beztoho, aby cokoliv vyléčili. Někteří z nich mají dokonce kliniky a nemocnice, kde přijímají pacienty a berou různé poplatky za takové věci jako registrace, návštěva „lékaře“ a recitace ruqja!

Peníze se vydělávají také pořádáním setkání a vybíráním od pacientů, kteří je navštěvují, prodáváním běžných produktů jako je med, černé semínko, olivový olej a minerální voda za přemrštěné ceny, používání reklamních předmětů jako jsou knihy, audiokazety a reklama práce bezohledných lidí, kteří si udělali obchod z podvodného uvádění lidí do víry, že mají zvláštní moc a byla jim dána schopnost léčit a uzdravovat. Tím, že se prezentují jako lidé s velkými náboženskými znalostmi, jsou schopni přitáhnout velké množství naivních pacientů.

Práce na plný úvazek?

Když se podíváme na biografii Proroka, nechť mu Alláh žehná a dá mu mír, jeho vznešených společníků a věrných muslimských učenců, kteří jsou známí svými náboženskými znalostmi a službami, které poskytují muslimům, uvidíme, že nikdo z nich se nevěnoval výlučně léčbě pacientů pomocí ruqja ani nikdo z těchto lidí nerecitoval ruqja jako své zaměstnání či byl známý tím, že by jeho jméno bylo spojováno s touto prací.

Je zřejmé, že nemoci se objevují v každé době, a přesto neexistuje žádný důkaz, že by nějaký muslimský chalífa jmenoval „recitátory“, kteří by recitovali ruqja, tak jako jmenoval soudce či muftí. Proto by měl každý pacient recitovat verše z Koránu sám pro sebe a pokud se stane, že se setká se znalou osobou, která je proslulá svou zbožností a poctivostí, není nic špatného na tom, když ho požádá, aby pro něj ruqja recitoval.

Je také známo, že dovolené věci se někdy stávají zakázanými, pokud jsou prováděny způsobem, který je v protikladu k učení šarí‘i. Pokud by bylo nějaké dobro v tom, pracovat na plný úvazek v oblasti léčení pomocí ruqja, mít to jako zaměstnání a být tím proslulý, jistě bychom spolu soupeřili o to, kdo to bude dělat.

Uzavíráme naši studii následujícím neocenitelným citátem od Sidíqa Hasana Chána z jeho knihy Upřímná zbožnost:

„Všechny akty a prosby, které slouží k léčení nemocí jsou ... dovolené, pokud slova, která během nich používáme pocházejí z Koránu a sunny, nebo jsou to prosby a praktiky zmíněné od raných zbožných generací muslimů, které jsou vzdáleny od přidružování (širk); jinak jsou takové praktiky zakázané a představují akty polyteismu. Existuje mnoho dobrých a špatných knih na toto téma, ale opravdový monoteista hledá v těchto knihách jen dobré praktiky a zavrhuje ty, které překračují učení Islámu. To jsou práce neznalých šarlatánů, kteří píší amulety ve formě dopisů a řádků a podobné věci. Z těchto praktik nám neplyne žádný prospěch.“

„Vskutku Alláh Mocný je dostačující pro své oddané služebníky, pokud se neoddávají nikomu jinému než Jemu a (nehledají) pomoc (kromě) Prorokových proseb a dovolených (typů) medicíny. Kdo se vyhne pochybným záležitostem, ten se očistí s ohledem na své náboženství a svou čest, ale ten kdo upadne do pochybných záležitostí, spadne to toho, co je nezákonné. Do přidružování (širku) můžeme upadnou lehce, aniž bychom si toho všimli a měli bychom proto věnovat krajní pozornost tomu, abychom se tomu vyhnuli.“






[1] ruqja (pl. ruqá) je islámské zaříkávání. Jedná se o verše z Koránu nebo Prorokovy prosby recitované za účelem léčby nemoci, ať už fyzické nebo duševní.
[2] Druh datlí, které rostou v Medíně