Mé znalosti: Kde jsou jeho plody?
Uvědomil jsem si, že vynikám v (náboženských) znalostech a cením si jich nade vše ostatní - znalosti s argumenty a důkazy - a dokonce jsem je upřednostňoval před nepovinnou modlitbou. Díval jsem se často na ty, kteří dávali přednost modlitbám navíc a půstu před hledáním dalších znalostí a domníval jsem se, že chybují kvůli jejich nedostatku co se týká objasnění základů. Cítil jsem se samolibě.
Ale potom jsem začal přemítat nad svou situací a svou duší a znejistěl jsem: "K čemu to všechno je? Jaký je účel vší té učenosti? Kde je moje uvědomění si Alláha? Co strach a zármutek nad vlastními hříchy? K čemu jsou dobré znalosti, pokud nevedou k obavám, lásce a uvědomování si Alláha?"
Ó má duše, hledání znalostí není žádná omluva pro opomíjení uctívání a zbožnosti. Cožpak nic nevíš o nejlepších z učenců, našich znalých předchůdcích a jejich vytrvalé lásce k uctívání a dobrým skutkům? Nebyl snad náš milovaný Posel, nechť mu dá Alláh mír a požehnání, mistrem a učitelem všech, přesto stával v modlitbě tak dlouho, až jeho nohy otékaly? Nebyl snad neustále uplakaný Abu Bakr horlivým věřícím? Nezanechaly snad Umarovi hojné slzy trvalou stopu na jeho obličeji? A co Uthmán, který recitovával celý Korán během jednoho cyklu (raka) modlitby? Nebo Alí, který během noci plakal tak, že jeho vousy byly celé promočené, a volal: "Ó světe, koho ještě ošálíš?" Cožpak nevíš o zbožnosti a způsobech uctívání největších imámů ummy, Abú Hanífy, Malika, aš-Šáfího a Ahmada? Byli to největší učenci ummy, jak potom můžeš říci, že ti tvé vzdělávání brání v uctívání?
Ó má duše! Dej si pozor na svou samolibost a uspokojení pozlátkem vědomostí, které nejsou následovány skutky.