MARIE, INSPIRACE VE VÍŘE

Uwaymir Anjum

Marie, nechť ji Alláh žehná a dá mír byla pro svůj národ byla vzorem,
inspirací, obrazem zbožnosti a oddanou věřící.


„Ach, kéž bych byla raději již dříve zemřela a upadla v zapomenutí úplné!“


To byl nářek zmučené mladé ženy, která byla blízká Alláhu.

Tak blízká, tak milující a tak spoléhající se na Alláha,

že mohla dokonce inspirovat proroky. Mohla a stalo se to.


Kdo to byl? Co ji trápilo?
A co je nejdůležitější: proč musela snášet,
přes svou zbožnost a spoléhání se na Alláha, takové trápení?

Byla to Marie (Marjam), dcera Imrána, nechť ji Alláh žehná a dá mír.

Prohlásila tato slova plna úzkosti, když ji archanděl Gabriel předal radostné poselství o synu, zázračném synu, který se narodí bez otce, pouze z dovolení Alláha Jediného. Podle některých tradic trvalo její těhotenství jen pár hodin. Když začala cítit bolesti a když si vzpomněla na pomluvy a ponížení, kterým bude muset čelit z rukou zlomyslných lidí svého národa, zvolala bolestí.

Její trýzeň musela být hluboká a vzrušená. Pro svůj národ byla vzorem, inspirací, obrazem zbožnosti a oddanou věřící. Věděla, že většina z jejich lidí ji bude podezřívat, a že mají sklon ke zlu natolik, že její učitel a švagr (prorok Zachariáš, který byl také nejvyšším knězem jejího lidu a který ji vychovával pod svým dohledem) měl obavy, co se s jeho lidem stane po jeho smrti, když za sebou nezanechá mužského dědice. Dědice, který nebude dědit jeho bohatství, protože proroci Alláha neshromažďují a nezanechávají za sebou bohatství, ale jeho znalosti a úlohu ve vedení lidí.

Předtím, než se Marie narodila, její spravedlivá matka, jejíž jméno bylo zřejmě Hannah, slíbila zasvětit dítě ze svého lůna Alláhu. A Alláh, když viděl její upřímnost, přijal její modlitbu. Ale Hannah se zděšením zjistila, že novorozeně je dívka a tehdy, v této patriarchální společnosti, nebylo zvykem přijímat dívky do kněžského úřadu. Pomalu ale poznala, že Alláh skutečně přijal její modlitbu a ona že porodila nejzbožnější ženu a vzor pro všechny doby. Kniha Alláha líčí podrobně tento pohnutý příběh zasvěcení a zaslíbení Alláhu následujícím způsobem:

A hle, pravila manželka ´Imránova: „Pane můj, zaslibuji Ti, co je v lůně mém, aby se zasvětilo Tobě. Přijmi to ode mne, vždyť Tys slyšící, vševědoucí!“ A když to přivedla na svět, zvolala: „Pane můj, přivedla jsem na svět dceru“ a Alláh dobře věděl, co přivedla na svět, vždyť pohlaví mužské není jako ženské „a nazvala jsem ji Marií. A svěřuji ji i potomstvo její do ochrany Tvé před satanem prokletým.“ A přijal ji Alláh přijetím laskavým a dal jí vzrůst vzrůstem krásným; a svěřil ji Zachariášovi. [Korán 3:35-37]

Jak Marie rostla pod jeho ochranou, prorok Zachariáš, který byl také vůdcem a nejvyšším knězem svého lidu, byl sám ohromen její vírou a spoléháním se na Alláha. Víra je vskutku neocenitelné požehnání – jediné záviděníhodné „zboží“ v tomto pomíjivém světě:

A kdykoliv za ní vešel Zachariáš do svatyně, nalezl u ni potravu. I zeptal se: „Marie, odkud to máš?“ Odpověděla: „To přichází od Alláha a Alláh věru uštědřuje obživu, komu chce, aniž počítá.“ [Korán 3:37]

Jednoduchá, přesto hluboká a čistá víra v Alláhovo zabezpečení, inspirovala velkého proroka Zachariáše, který měl již šedivé vlasy a shrbená záda, aby požádal Alláha o dědice, který by po něm vedl jeho lid. Když viděl Mariinu důvěru v Alláhovo milosrdenství, pomodlil se ještě jednou. Alláh zmínil jeho prosbu a modlitbu v následujících vznešených verších, které začínají súru nazvanou Marie (Marjam):

Káf há já 'ajn sád. Připomenutí o milosrdenství Pána tvého nad Zachariášem, služebníkem jeho. Hle, Zachariáš zavolal k Pánu svému voláním tajným řka: „Pane můj, mé kosti již u mne zeslábly a hlava má se šedinami pokryla, a nikdy jsem nebyl při vzývání Tebe, Pane můj, neúspěšný; však obávám se příbuzných, kteří po mně přijdou. Má žena sice neplodná je, leč z moci své mi následníka daruj, jenž dědicem mým i dědicem rodu Jakubova bude, a učiň, by tobě se zalíbil, Pane můj!“ [Korán 19:1-6]

Je pozoruhodné, že tato koránská súra je pojmenovaná po Marii (súra Marjam) a je to jediná súra, která je pojmenována po osobě, která nebyla prorokem, ale úžasnou ženou.

Mariina bolest – jak komentují učenci – byla bolest cudné ženy, která očekává, že bude zkoušena Alláhem s ohledem na její nejdražší vlastnost: její neposkvrněnou zbožnost. Její fyzická bolest způsobená porodem musela její trápení ještě znásobit. Slova Alláha Vznešeného jsou nejvhodnější k popsání jejího trápení a bolesti:

A zastihly ji bolesti poblíže kmene datle palmové a zvolala: „Ach, kéž bych byla raději již dříve zemřela a upadla v zapomenutí úplné!“ [Korán 19:23]

Ale Alláh je Milosrdný a Vševědoucí, tak ji okamžitě utěšil:

I zavolal na ni zpod jejích nohou: „Nermuť se, vždyť Pán tvůj dal pod tebou téci říčce plynulé, a zatřes kmenem palmy nad sebou a spadnou k tobě datle čerstvé a uzrálé!“ [Korán 19:24, 25]

Tento hlas podle některých učenců patřil archandělu Gabrielovi, zatímco jiní jsou toho názoru, že to byl Ježíš, její novorozený. V každém případě čtenář, který si přečte tato slova Alláha, je dojat jeho milosrdenstvím a soucitem s Marií. Takovou bezprostřední pozornost si zaslouží pouze velmi čistá srdce a Marie byla jistě jedním z nich.

Dokonce i poslední poselství lidem, které bylo zjeveno o 5 století později Arabům ve vzdálené zemi, tak často a s úctou zmiňuje její jméno:

A hle, pravili andělé: „Marie, Alláh si tě věru vyvolil a čistou tě učinil a vyznamenal tě mezi ženami lidstva veškerého.“ [Korán 3:42]

LIDSKÁ BOLEST A ALLÁHOVA MOUDROST

Než budeme pokračovat v Mariině věčně krásném příběhu, udělejme si malou přestávku a zamysleme se nad jedním důležitým aspektem jejího inspirujícího příběhu.

Můžeme přemýšlet, proč přes svou zbožnost a oddanost Alláhu, byla Marie zkoušena takovou fyzickou a emocionální bolestí?

Bolest je v dnešní době považována za úplné zlo, za absolutně a totálně něco špatného. Bylo by tomu tak, pokud by naše existence končila s našim posledním vydechnutím, ale nekončí. Pro ty, kdo věří v život po smrti – nekonečný posmrtný život, jsou úvahy o tomto životě zcela jiné. Po krátké úvaze pochopíme, že Alláh Milosrdný nás nenechává trpět bez příčiny. Jinými slovy, užitek z každé bolesti, kterou trpíme, je nakonec větší, než zjevná a okamžitá ztráta. Vždyť je sunnou Alláha (tj. způsobem, cestou či zákonem Alláha) zkoušet své drahé služebníky bolestí různého druhu:

Alif lám mím! Což si lidé myslí, že budou ponecháni na pokoji, když řeknou: „Uvěřili jsme,“ a že zkoušeni nebudou? Vždyť jsme již zkoušeli ty, kdož před nimi byli, a Alláh věru pozná ty, kdo pravdu mluví, i ty, kdo lháři jsou. [Korán 29:1-3]

Další úvahou se naučíme ještě více o důvodech bolesti. Bolest, ať již psychická nebo emocionální, má hluboký význam a nepostradatelnou funkci v našich životech. Bez bolesti se potěšení a štěstí stávají bezvýznamné. A když není žádná bolest ani žádné potěšení, lidé ztrácejí motivaci. Pro každou lidskou aktivitu je základní motivací vyhnout se bolesti a docílit štěstí. Ale jak bychom se měli vyhýbat něčemu, co neznáme, něčemu, co jsme nikdy nezakusili? Bylo by to jako strašení dvouletého batolete poklesem ceny akcií! Jaký to má smysl?

Bolest je nutnou zkušeností pro všechny lidské bytosti, aby jejich život měl nějaký trvalý smysl a motivaci. Takže přestože se bolesti snažíme vyhýbat, neměl by náš život bez ní smysl. Alláh učinil bolest základní motivační sílou v tomto životě. Představte si, kdyby někdo utrpěl zranění, ale necítil by žádnou bolest a proto by ani nedělal nic pro to, aby se vyléčil: mohli byste si uříznout prst spolu s mrkví na salát, aniž byste si toho všimli! I malá zranění by mohla expandovat a zanítit se, až by bylo zničeno celé tělo.

Podobně emocionální bolest, která pochází ze ztráty či nedostatku, sociální bolest, která pramení z rozdílů mezi sociálními vrstvami (tak zvaný relativní nedostatek v sociologii), politická bolest, která je výsledkem ztráty svobody a tyranie apod., všechny mají pro lidstvo nezbytnou funkci.

Jaká ironie: žijeme, abychom se bránili bolesti, ale nemohli bychom žít, kdybychom ji neměli. Ti, kdo jsou skuteční věřící v Alláha, al-muminún as-sádiqún v jazyce Koránu, berou bolest jako dárek od Alláha, a svou trpělivostí překonávají kalamity, čímž od Alláha získají nejen větší odměnu, ale také se zvětšuje hloubka jejich víry. Ve slavném hadíthu od Posla Alláha, nechť mu Alláh žehná a dá mír, se říká: „U věřícího je nádherné, že pro něj je všechno dobré. Potká-li ho radost od Alláha, poděkuje a je to pro něj dobré. A postihne-li ho újma, je trpělivý a to je pro něj dobré.“ (al-Buchárí)

Mariina bolest a úzkost, její samota a obavy z mučivých pomluv jejího lidu, těžkosti těhotenství a porodu, musely prohloubit její víru a vděčnost za všechny meze.

BOLEST A POROD

Je zajímavé, že nesnesitelné bolesti, které ženy podstupují během porodu, jsou zcela jinak interpretovány v islámské a židovsko-křesťanské tradici. Podle biblické tradice je porod trestem pro všechny ženy za to, že Eva svedla Adama k ochutnání zakázaného rajského ovoce, za což byli odsouzeni k tomu, aby žili tento život jako trest. V Islámu Alláh milosrdně odpověděl na Mariinu porodní bolest a utěšil ji:

I zavolal na ni zpod jejích nohou: „Nermuť se, vždyť Pán tvůj dal pod tebou téci říčce plynulé, a zatřes kmenem palmy nad sebou a spadnou k tobě datle čerstvé a uzrálé! Jez a pij a buď mysli radostné! [Korán 19:24-26]

Pro muslimy – a zvláště pro muslimské ženy, je Marie, nechť ji Alláh žehná, vzorem, ideálem. Je vzorem cudnosti a zbožnosti, vznešeným příkladem toho, jak Alláh odpovídá čistým duším. Mnoho správných muslimských žen si připomíná příklad Marie, když podstupují jakoukoliv námahu, a to jim dává hluboké vědomí spojení s Alláhem a toho, jak Alláh odpovídá na zoufalé volání jeho ztrápených služebníků – zejména během námahy. Intenzívní bolest zakoušená ženami během porodu je považována za odpykání jejich hříchů a představuje získání zvláštní odměny od Alláha podle hadíthu: Abú Saíd al-Chudrí vyprávěl, že prorok, nechť mu Alláh žehná a dá mír, řekl: „Kdykoliv je muslim dotčen těžkostí, nemocí, smutkem, trápením, škodou nebo stísněností – byť jen píchnutím trnu, Alláh mu za to odpustí hříchy.“ (al-Buchárí) Podle jiného hadíthu, žena která zemře při porodu patří mezi sedm druhů mučedníků, kteří nezemřeli na bitevním poli, ale jsou odměněni jako ostatní postižení podobnou bolestí.

Samozřejmě důvodem pro tuto rozdílnou (a správnou) interpretaci postavení žen a jejich mateřství v Islámu je to, že podle koránského příběhu o stvoření, Eva nesvedla Adama, nechť je s nimi oběma mír, ale oni oba se společně dopustili chyby, cítili vinu a káli se společně; a co je nejdůležitější, Alláh Milosrdný a Slitovný jim oběma odpustil. (2:37) Příběh stvoření nebyl pro Alláha nešťastnou náhodou nebo zklamáním, ale naplánovanou lekcí pro lidská stvoření, aby rozeznali svého nepřítele, Satana, a jeho triky, a aby se naučili, že hledání odpuštění a pokání je klíčem k úspěchu, a aby se naučili, že příkazy Alláha zde nejsou k tomu, aby nás oddalovaly od pokroku nebo potěšení, ale pouze pro náš věčný, stejně jako krátkodobý prospěch.

Ale představte si ještě jednou Mariinu velkou trpělivost a oddanost Alláhovým příkazům, přestože v jednom momentě bylo její utrpení tak veliké, že zvolala: „Ach, kéž bych byla raději již dříve zemřela a upadla v zapomenutí úplné!“ ale hned potom ji bylo řečeno, aby se postila, což v zákonech Izraelců znamená, aby s nikým nemluvila. Právě když její touha bránit se před nedůvěrou a zlomyslným davem, který ji bude vyčítat smilstvo a podvod, byla největší, držela Alláhových slov:

Jez a pij a buď mysli radostné! A až spatříš ze smrtelníků někoho, rci: „Přislíbila jsem půst Milosrdnému a nebudu dnes mluvit na člověka žádného!“ Pak přišla s ním k lidu svému, nesouc jej. I zvolali: „Marie, tys věru provedla věc neslýchanou! Sestro Árónova, otec tvůj nebyl mužem špatným ani matka tvá nebyla nepočestnou! A ukázala Marie na chlapce. I pravili: „Jak máme mluvit s někým, kdo ještě v kolébce je děckem?“ [Korán 19:26-29]

S Alláhovým dovolením a milosrdenstvím, novorozeně zázračně promluvilo a obhájilo cudnost své matky:

A promluvil chlapec: „Já služebníkem Alláha jsem, On dal mi Písmo a učinil mne prorokem. A učinil mne požehnaným, ať kdekoliv dlíti budu, a modlitbu a almužnu; co živ budu, mi poručil a také úctu k matce své; a ani násilníkem, ani bídníkem mne neučinil. A dal, aby mír byl se mnou v den, kdy jsem se narodil, i v den, kdy zemřu, i v den, kdy k životu budu zas probuzen. [Korán 19:30-33]

KDO DNES NÁSLEDUJE MARII?

Křesťané i muslimové si váží Marie jako úžasné postavy, ženy čistého charakteru. Ale kdo následuje jejího příkladu? Kdo víc jedná a vypadá jako Marie?

Většina jejich lidí, dětí Izraele, odmítli a pomluvili Marii a odmítli prorocké poslání Ježíše, mír s ním. Spíše než za příjemce zázračného slova Alláha, ji považovali za hříšnici. Ti, kdo později přišli a uvěřili v Ježíše, mír s ním, byli nazváni některými svými protivníky křesťané. Po nějaké době, jak křesťané získali politickou moc a etablovali se jako církev v zemi římských pohanů, přijali cizí pohanské ideály do svého náboženství a církev skončila u smyšlenky a podpory konceptu trojjedinosti, zatímco někteří z nich nazvali Marii, zbožnou služebnici Alláha a nejoddanější ze všech žen, „Matkou Boží“. Marie, mír s ní, by z něčeho takového byla zděšena.

Bohužel, jak nám říká Korán, křesťané již dnes neznají čisté a originální učení svého náboženství. Křesťanství již pro většinu křesťanů nedefinuje způsob jejich života tak, jak Islám pro muslimy. Většina křesťanů uznává tento fakt a dokonce jsou na to pyšní: náboženství se stalo druhem zboží mezi jiným zbožím tohoto života. Velmi málo křesťanů se upřímně odevzdává Alláhu Jedinému – duchovně i zákony – bezpodmínečně a kompletně, jako muslimové.

Není se tedy čemu divit, když vidíme, že muslimové dneška jsou blíž známému učení Ježíše Krista a příkladu jeho vznešené matky Marie, než většina křesťanů. A není divu, že jsou to muslimské, ne křesťanské ženy, které se podobají Marii svým umírněným oblečením stejně jako jejich vnitřní oddaností Alláhu.

Muslimové ctí Marii, mír s ní, zatímco ji přiznávají její lidskost a cudnost, věří, že byla obyčejným člověkem, ale výjimečně zbožnou a cudnou ženou, které byl dán zázrak od Alláha. Alláh říká:

A uvádí i Marii, dceru ´Imránovu, jež panenství své střežila a do níž jsme vdechli ducha Svého. A za pravdivá prohlásila slova Pána svého i Písma Jeho a patřila mezi Alláhu pokorně oddané. [Korán 66:12]

Pro každou ženu se skutečnou vírou je vhodné usilovat o tento stupeň cudnosti.

PROČ MARIE DOSVĚDČUJE PRAVDIVOST ISLÁMU?

Opakované zmínky a hojná chvála Marie v Koránu způsobila u mnoha jeho čtenářů, zvláště nemuslimů, údiv nad úžasnou nezaujatostí a univerzálností Koránu a víru v jeho božský původ. Nebyla to Muhammadova zbožná, podporující a věřící žena Chadídža nebo jeho dcera, Fátima, nebo jiná žena, se kterou by se mohli Arabové ztotožnit, jež byla tak často a tak vysoce chválena v Koránu. Byla to Marie, matka Ježíše, proroka (nebo Boha) křesťanů –náboženství konkurujícímu arabskému pohanství a jak se zdá i Islámu, která byla Koránem vybrána. Pokud by Korán napsal sám Muhammad, nechť mu Alláh žehná a dá mír (naúdhu bi-lláh – hledáme ochranu u Alláha před takovou lží), proč by velebil matku svého rivala?

Nemůže to být jinak než od Alláha – Pána Marie, Ježíše, Mojžíše a Muhammada, mír s nimi se všemi.

Prorok Muhammad, nechť mu Alláh žehná a dá mír, neměl žádný případný užitek z toho, že by chválil Marii nebo Ježíše. Ve skutečnosti chvála Marie a Ježíše byla v této době politicky zcela chybná, protože přítomní posluchači Koránu, Arabové, byli pobouřeni tím, že Korán velebil „boha“ křesťanů (tím, že jej nazval vznešeným prorokem Alláha), zatímco tuto úctu nepřiznal jejich pohanským bohům ze dřeva a kamene:

A když je syn Mariin jako příklad uváděn, hle, tvoji soukmenovci se o něm hlasitě hádají a říkají: „Jsou božstva naše lepší, či lepší je on?“ A uvádějí ten příklad jen proto, aby hádat se mohli, vždyť věru oni jsou lid hádky milující. [Korán 43:57, 58]

Kromě toho mnoho názorů židovsko-křesťanské komunity na Arabském poloostrově bylo v Koránu kritizováno a opraveno, ale Korán byl až chirurgicky opatrný a úzkostlivý ve výtkách týkajících se nesprávného učení křesťanů zatímco zároveň velebil Ježíše a jeho matku:

Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Alláhu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš, Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Alláha a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z Něho vycházejícím. A věřte v Alláha a posly Jeho a neříkejte: „Trojice!“ Přestaňte, a bude to tak pro vás lepší. Alláh vskutku je jediným bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Alláh dostatečným je ochráncem.“ [Korán 4:171]

Není žádným překvapením, že i dnes mnozí křesťané shledávají objektivní a uctivé zacházení Koránu s Ježíšem a jeho matkou Marií jako dojemné a pravdivé. Nikdo jiný než Alláh nemůže být autorem takového univerzálního, objektivního a pravdivého projevu. Alláh činí tuto záležitost v Koránu jasnou:

A toto je jeden z příběhů nepoznatelných, jež ti zjevujeme. Tys nebyl mezi nimi, když vrhali losy třtinami o to, kdo z nich se ujme Marie, a nebyls mezi nimi, když se hádali. [Korán 3:44]

Takže je to pouze díky Alláhovu zjevení, že víme o těchto věcech s takovými přesnými detaily.

Alláh Vznešený nejvíce potrestá lidi a odmítne to, že by někdo mohl být Jeho synem nebo Jeho matkou. Korán se vyhýbá slovům otec a syn i v obrazném použití, protože to vždy vede k antropomorfismu (přemýšlení o Alláhu jako o člověku) a tak místo uctívání Alláha v jeho plném a nesnížitelném Majestátu, se lidé stávají oddanými jiným lidským bytostem nebo obrazům. Zbožní lidé mohou být posly Alláha a dobrými příklady, mohou milovat Alláha a být jim milování; ale žádným způsobem nemohou být bohy. Posel Alláha Muhammad byl tak extrémně opatrný ohledně jakékoliv možné asociace s Alláhem, že ani neměl rád, aby jeho jméno bylo vzpomínáno se jménem Alláha, když se jedná o přikázání, které je výlučné pro Alláha. Když jeden z jeho společníků řekl: „Co bude Alláh a jeho Posel chtít,“ ve věci, která zjevně měla co dělat se světskými záležitostmi, které Prorok přikázal, přesto ho Prorok opravil: „Ne, místo toho řekni – Co Alláh bude chtít a potom co jeho Posel bude chtít.“ (an-Nisai)

MARIE JAKO NEVĚSTA

Mariin přiklad je dnes ústřední v přemostění rozdílů mezi dvěma velkými civilizacemi a náboženstvími našeho světa: Islámu a křesťanství. Skutečně upřímní křesťané by měli pohlížet na Islám – zvláště na cudné a zahalené muslimské ženy, jako na obraz Mariiny cudnosti. Žádné jiné dnešní náboženství nenaléhá na cudnost a sexuální zdrženlivost jako na ctnostnou vlastnost vyučovanou původním křesťanstvím tak, jako Islám. Když se před Marií v ústraní objevil anděl, Alláh nám říká v Koránu, že okamžitě zvolala Jeho jméno. Myslela, si, že je to muž, který se k ní chce přiblížit a připomněla mu Alláha:

I zvolala: „Utíkám se před tebou k Milosrdnému, kéž i ty ses bál Jeho!“ [Korán 19:18]

Je to model cudnosti, kterému se každá zbožná muslimská žena snaží přiblížit. Islámský hidžáb je ve skutečnosti pro muslimskou ženu způsobem, jak neustále oznamovat stejnou ideu: Připomínej si Alláha a Jeho meze, když se ke mně přibližuješ. Jinými slovy hidžáb je vyhlášením cudnosti a čistoty a divákovi okamžitě připomíná Alláha. Samozřejmě, že jsou zde také nepřátelé Alláha a satanovi obhájci touhy a oplzlosti, kteří vidí tento božský symbol jako útok proti jejich způsobu života.

TAWHÍD: NEJEN MONOTEISMUS

Tři Abrahámovská náboženství, Islám, křesťanství a judaismus, jsou často označována jako monoteistická. Někteří učenci však poukazují na to, že termín monoteismus je nedostatečný k popisu islámského termínu tawhíd, protože tawhídje daleko komplexnější a všezahrnující koncepce než monoteismus. V Islámu tawhídznamená nejen to, že je zde jen jeden Stvořitel, Alláh, jak naznačuje monoteismus, ale také že je Jeho výhradním právem, aby byl uctíván (uluhijja) , a že všechny jeho atributy jsou perfektní a unikátní a nemohou být vysvětlovány antropomorfně (přenesením významu na člověka). Tawhídnení pouze doktrínou, vírou, kterou se zabývají jen staromódní teologové. Tawhídje živý v každém okamžiku života muslima. Pětkrát denně všichni praktikující muslimové potvrzují svůj tawhíd, což v tomto případě znamená stálou, disciplinovanou a kolektivní poslušnost Jedinému Alláhu. V těchto pěti denních modlitbách se snažíme myslet jen na Alláha, milovat Jeho Jediného, žádat od Něho Jediného: tak se snažíme o tawhídmysli i srdce, takže celé naše bytí podléhá Alláhu Jedinému. Tawhídje živý, když vydáváme požadovanou charitu chudým a potřebným, protože i tak si připomínáme Alláha Jediného a snažíme se očistit naše záměry pouze kvůli Němu a věříme, že Alláh na naše činy dozírá. Prožíváme tawhídv každém okamžiku našeho života a ve skutečnosti se snažíme podrobit Alláhu i naše úvahy a zbloudilé myšlenky.

A je to tawhídjako celek, ve víře i činech, co nás Ježíš a jeho matka, mír s nimi, učili. Je to ten samý tawhíd, který nás učil Muhammad, poslední posel a pečeť proroků, mír s ním.

A hle, pravil Alláh: „Ježíši, synu Mariin, zdaž jsi to byl ty, kdo řekl lidem: „Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Alláha?“ I odpověděl: „Sláva Tobě! Nebylo na mne, abych říkal něco, k čemu jsem neměl právo! Kdybych to byl býval řekl, byl bys to dobře věděl, neboť Ty znáš, co je v duši mé, zatímco já neznám, co je v Tvé duši, vždyť Ty jediný znáš nepoznatelné. [Korán 5:116]

Výroky, že Alláh má syna, porušují tawhíd. Podobně židovský postoj k Alláhu jako ke kmenovému bohu, osobně svázanému laskavostí určité rase, takovému, který má smlouvu s určitou skupinou lidí spíše než aby byl nad všemi omezeními a slabostí, také narušuje islámský princip tawhíd. Krásně a úplně je to zachyceno v často recitované súře vznešeného Koránu, súře al-Ichlás:

Rci: On Alláh je jedinečný, Alláh sám o sobě věčný. Neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo je mu roven. [Korán 112:1-4]

MARIE A JÁ

„Podívej se mami, ta paní vypadá jako Marie, matka Ježíše!“, táhla překvapená asi šestiletá dívenka svou matku za košili a ukazovala směrem ke mně. Její hlas byl plný překvapení a vzrušení. Potom, když si všimla, že jsem ji slyšela, se malinko začervenala. Její matka se na mě rychle, formálně usmála. Park byl plný pestrých dětí a moje dítě také trávilo čas se svým otcem. Nebyla zde žádná další muslimka, takže jsem byla docela nápadná.

Nakonec jsem překonala své váhání a přiblížila se k této krásné, nevinné dívence. „Ahoj, já jsem opravdu Marjam.“ Usmála jsem se a když jsem viděla její velké, překvapené oči, musela sem se zasmát. „A můj syn támhle se jmenuje Abdulláh. Jak se jmenuješ ty?“ Její matka se ke mně otočila a představila sebe i svou dceru. Její dcera byla teď ještě dychtivější otázek, její oči zářily nevinnou zvědavostí. „Viděla jsem ženy s oblečením jako je tvoje na obrázcích v našem kostele. Vypadáš jako Marie. Zajímalo by mě, jak se to stalo, že se tak oblékáš. Proč se tak oblékáš?“ Měla plno otázek. Povídala jsem si s ní chvíli a vyprávěla jí, že se cítím jako Marie, když si přes sebe oblékám takové oblečení pokaždé, když jdu ven. „Oblékám si to ze stejného důvodu jako Marie,“ svěřila jsem se. „A jaký je to důvod?“ Její nevinná tvář byla jeden otazník. „Pro Alláha. Alláh mi řekl, stejně jako to řekl Marii, aby se oblékala cudně, víš?“ - „Ohhhh“ vzdechla, jako by se to snažila pochopit. Během našeho rozhovoru mi řekla, že nemá tatínka, opustil je. To bylo běžné.

„Alláh“ a „cudnost“, já vím, obtížné věci pro pochopení v kultuře, kde vyrůstá. Brzy, pomyslela jsem si, tato nevinná malá krása podlehne svým vrstevníkům a kulturnímu tlaku. Bude si oblékat úzké a nepohodlné oblečení, odkrývající tolik z jejího těla, kolik bude chtít, navzdory zdravému rozumu a ustarané matce. Brzy začne soutěžit s ostatními dívkami na škole o pozornost chlapců. Aby byla skvělá a aby zapadla, začne ztrácet sama sebe kousek po kousku: svou nevinnost, cudnost i respekt k sobě samé. Její sebeúcta bude záležet na tom, co si o ni kluci myslí. Po životě jako na tobogánu, který je údělem dnešních mladých dívek, bude bojovat o muže, který by souhlasil oženit se s ní. Její malé srdce bude zlomeno mnohokrát předtím než – a jestli vůbec – dokáže nějakého muže přesvědčit, že má cenu oženit se s ní, i když všechno co chce, od ní má už dávno a zadarmo. Obtížné jednání: je to jako žádat vypočítavého člověka, aby si koupil krávu, když může mít mléko zadarmo. Jak to udělá? A když se vdá, jakou bude mít jistotu, že její muž nebude chycen mnoha jinými pokušeními okolo něj a že ji neopustí? Bude muset vychovávat své děti sama? Skončí jako milióny dalších svobodných matek: jako její vlastní matka?

Jak jsem se zamyslela, skutálela se mi po tváři slza, aniž jsem si toho všimla. Podívala jsem se na ni s lítostí a soucitem. Ona také přemýšlela, jak se snažila najít smysl v tom, co jsem ji řekla … „Alláh“ …. „cudnost“. Vlak mých myšlenek byl přerušen, když do mě vrazil můj vzrušený syn: „Mami, můžu si ještě hrát, prosím!“ Podívala jsem se na ni, políbila jsem ho a zvedla se s tichou myšlenkou: „Alhamdulilla … díky Alláhu, že vypadám jako Marie. Jako Marie tolik připomínám cizím pohledům Alláha a můj krásný jemný šátek říká: „to je cudná a Alláha milující žena, vzdal se, jestli máš nějaký špatný úmysl. Jen lidé, kteří ji budou respektovat jako úplnou, duchovní lidskou bytost, se mohou u ní cítit pohodlně. Pokud hledáš něco jiného, běž pryč.“ Moje oblečení říká toto vše na první pohled a nemusím trávit čas tím, abych to někomu vysvětlovala. Můj ráj je v mém srdci.