Pojem morálka

Pojem morálka se v islámu soustřeďuje kolem jistých základních článků víry a zásad. Patří mezi ně:
1) Bůh je stvořitelem a zdrojem veškerého dobra, pravdy a krásy.
2) Člověk je zodpovědným, důstojným a ctihodným služebníkem svého Stvořitele.
3) Bůh určil vše na nebi a na zemi do služby lidstvu.
4) Díky Svému milosrdenství a moudrosti Bůh neočekává od člověka nemožné, a ani ho nebude volat k zodpovědnosti za něco, co přesahuje lidské možnosti. Bůh ani nezakazuje, aby se člověk těšil z životních radostí.
5) Umírněnost, praktičnost a rovnováha jsou zárukou vysoké soudržnosti osobnosti a zdravé morálky.
6) Všechny věcí jsou v zásadě povoleny s výjimkou věcí, jež jsou označeny jako povinné a jež se musejí dodržovat. Člověk se musí vyhnout tomu, co je označeno jako zakázané.
7) Konečnou zodpovědností člověka je zodpovědnost před Bohem a současně jeho nejvyšším cílem je spokojenost jeho Stvořitele.
Islám má mnoho dalekosáhlých, vyčerpávajících morálních rozměrů. Islámská morálka se zabývá vztahem člověka k Bohu, k jeho bližním, vztahy mezi člověkem a jinými prvky a stvořeními ve vesmíru, vztahem člověka k jeho vnitřnímu já. Muslim musí zvažovat své vnější chování a své zjevné skutky, slova a myšlenky, pocity a záměry. Obecně řečeno, role muslima spočívá v prosazování toho, co je správné v boji proti tomu, co je špatné, v hledání pravdy, ve zbavování se lži, v lásce ke krásnému a úplnému a ve vyhýbání se neslušnému. Pravda a ctnosti jsou jeho cílem. Pokora a jednoduchost, zdvořilost a cítění s ostatními jsou mu nejbližší. Nadutost, marnivost, drsnost a lhostejnost jsou Bohu odporné, urážejí Ho a znepokojují.
Přesněji řečeno, vztah muslima k Bohu se vyznačuje láskou a poslušností, naprostou důvěrou a přemýšlivostí, mírem a pochopením, vytrvalostí a aktivní službou. Tato vysoká morálka nepochybně vyživuje a posiluje i morálku ve vztahu k lidem. Ve vztahu k jiným lidem musí totiž muslim prokazovat laskavost k příbuzným a účast se sousedem, úctu ke starším a porozumění mladým, péči o nemocné a podporu potřebným, soustrast truchlícím a povzbuzení zarmouceným, radost požehnaným a trpělivost zbloudilým, snášenlivost nevědomým a odpuštění bezmocným, musí odsuzovat zlo a umět se povznést nad plytkosti. Navíc musí respektovat zákonná práva ostatních tak, jak respektuje svá vlastní práva. Jeho mysl se musí zaměstnávat tvořivými myšlenkami a vážnými úvahami; srdce musí bít pocity účastenství a dobrou vůlí; z jeho duše musí vyzařovat mír a čistota; jeho rady musí být upřímné a zdvořilé.
Morální povinnosti muslima mají být živým příkladem počestnosti a dokonalosti, muslim musí dodržovat své závazky a dobře vykonávat svěřené úkoly, hledat vědění a čest všemi možnými prostředky, napravovat chyby a litovat svých hříchů, rozvinout si dobrý smysl pro společenské svědomí a pěstovat schopnost chovat se skutečně lidsky, dávat závislým osobám štědře bez přehánění a vyhovět jejich oprávněným požadavkům. Příroda a svět jsou pro muslima polem bádání a předmětem radosti. Musí využít jejich prvků a hloubat nad jejich divy, číst je jako znaky Boží velikosti a uchovávat jejich krásu, prozkoumávat jejich podivuhodnosti a objevovat jejich tajemství. Ať už jsou pro něj předmětem užitku nebo zábavy, muslim se musí vyvarovat přehánění a marnosti. Jako zodpovědný služebník Boží a jako svědomitý věřící si musí vždy uvědomovat existenci ostatních, kteří společně s ním sdílejí svět a kteří ho v budoucnu budou následovat.
Morální zásady islámu se někdy vyjadřují ve formě kladných závazků, jež se musejí dodržovat, a někdy i formou zákazů, jimž je nutno se vyhnout. Ať už jsou stanoveny kladně nebo záporně, jejich cílem je vybudovat v člověku zdravé myšlení, mírnou duši, silnou osobnost a zdravé tělo. Není pochyb o tom, že jde nezbytné požadavky pro dosažení obecného blaha a prosperity lidstva. Islám ve snaze pomoci člověku tyto požadavky uspokojit, stanovuje mezi jiným tyto zásady:
1. Vyznávat jedinost Boží a proroctví Muhammadovo smysluplným a oddaným způsobem;
2. Pravidelně dodržovat denní modlitby;
3. Platit náboženskou daň, která je známa jako almužna chudým (zakát);
4. Dodržovat půst svatého měsíce ramadánu;
5. Alespoň jednou za život vykonat pouť do svatého města Mekky.
Morální a společenský dopad těchto zásad bude později podrobně vyložen.
Kromě těchto kladných opatření existují i další, která lze označit jako předběžná nebo bezpečnostní. Islám zakazuje určité věci spojené s jídlem, pitím, odpočinkem a pohlavním životem, aby tak člověka ochránil před šílenstvím a degenerací, před slabostí a pýchou, před necudností a pokušením. Patří mezi ně tyto zákazy:
1. Zákaz všech druhů opojných vín, likérů a alkoholu (Korán, 2:219; 4:43; 5:93-94).
2. Zákaz masa a výrobků z vepřů (vepřové maso, slanina, šunka, sádlo), z divokých zvířat, která používají tesáky nebo zuby k usmrcení svých obětí (tygři, vlci, leopardi atd.), z dravých ptáků (sokolů, supů, havranů atd.), z hlodavců, plazů, červů a podobných živočichů, z mrtvých zvířat a ptáků, kteří nebyli usmrceni patřičným způsobem (Korán, 2:172-173; 5:4-6).
3. Zákaz všech forem hazardu a marných zábav (Korán, 2:219; 5:93-94).
4. Zákaz všech nemanželských pohlavních styků a všech způsobů hovoru, chůze, pohledů a oblékání na veřejnosti, které mohou vzbudit pokušení, podněcovat touhu, rozdmýchat podezření nebo znamenat neskromnost a neslušnost (Korán, 23:5-7; 24:30-33; 70:29-31).
Tuto prohibici Bůh zavedl pro duchovní a duševní dobro člověka a také k morálnímu a materiálnímu užitku lidstva. Není to libovolný čin nebo svévolné vměšování Boha do lidských záležitostí. Naopak, jde o znamení Božího zájmu o blaho lidstva a o příznak Jeho dobré péče o člověka.
Když Bůh jisté věci zakazuje, nečiní tak proto, že by chtěl člověka zbavit něčeho dobrého nebo užitečného. Koná tak, protože chce člověka chránit a umožnit mu rozvinout schopnost správného rozlišování, aby člověk dokázal volit v životě lepší věci, aby se neustále zajímal o vyšší morální hodnoty. Aby toho Bůh dosáhl, musí se pečlivě starat o ducha a myšlení člověka, o jeho duši a tělo, svědomí a city, zdraví a bohatství, tělesnou konstituci a morálku. Zákazy tedy neznamenají ochuzení, ale obohacení, neznamenají podřizování se, ale disciplínu, nejde pak o omezování, ale o rozvoj člověka.
Na důkaz toho, že všechny tyto zákazy jsou projevy milosrdenství a moudrosti, uvádíme dvě islámské zásady. Za prvé, neobyčejné okolnosti, stav nouze, nutnost nebo kritická situace muslimovi umožňují dělat i to, co je jinak zakázáno. Pokud takové okolnosti trvají a muslim nemůže napomoci jejich vyřešení, pak nemůže být obviňován z nedodržování morálních pravidel Božích (viz Korán, 2:173; 5:4).
Za druhé, Pán váš Sobě milosrdenství jako povinnost předepsal; dopustí-li se někdo z vás špatného z nevědomosti, potom však pokání koná a polepší se ... vždyť On věru je odpouštějící a slitovný (Korán, 6:54).
V jedné pozoruhodné a typické pasáži Korán položil základy a filozofii zdravého morálního chování. Pasáž lze přeložit takto:
Synové Adamovi! Odívejte se do šatů ozdobných v modlitebně každé! Jezte a pijte, avšak nepřehánějte, vždyť On nemiluje ty, kdož přehánějí! Rci: "Kdo zakázal šaty ozdobné, jež Bůh seslal služebníkům Svým podobně jako výtečné věci pro obživu?" Odpověz: "Toto je dáno na dobu života pozemského těm, kdož uvěřili, a bude to pro ně čisté v den zmrtvýchvstání." A takto My činíme srozumitelnými znamení pro lid vědoucí. Rci: "Pán můj věru zakázal jen necudnosti veřejné i tajné, hřích a bezprávnou svévoli; a dále, abyste přidružovali k Bohu to, k čemu On neseslal oprávnění, a mluvili o Bohu to, o čem nemáte ponětí" (Korán, 7:31-33).
Rozsah morálky v islámu je tak souvislý a obsažný, že současně spojuje víru v Boha, náboženské rituály, duchovní pozorování, společenské chování, rozhodování, intelektuální zájmy, spotřební zvyky, způsob mluvení a všechny ostatní oblasti lidského života. Protože právě morálka je takovou nedílnou součástí islámu, zaznívá v každé pasáži Koránu morální tón a morální učení se v různých souvislostech v této Svaté knize opakovaně zdůrazňuje. Je proto obtížné nějak stručně toto morální učení utřídit za pomoci několika citací z Koránu. Každá zásada se nesčetněkrát objevuje v různých souvislostech. Objevuje se buď jako jediná významná zásada, nebo jako prvek celistvého morálního systému, jenž je sám o sobě prvkem celistvého náboženského nadsystému.
Jestliže si to uvědomíme, pak budeme následující pasáže považovat pouze za reprezentativní úryvky z Koránu zprostředkované a vyložené člověkem, který se samozřejmě nedokáže vyrovnat s dokonalostí původní a úplné verze Knihy.
Ctěte Boha a nepřidružujte k Němu nic! Chovejte se vlídně k rodičům, příbuzným, sirotkům, chudým, sousedovi pokrevně spřízněnému i cizímu, příteli ze sousedství a poutníkům a těm, jimiž vládne vaše pravice! Neboť Bůh věru nemiluje domýšlivých a chlubivých, kteří sami jsou skoupými a k lakotě nabádají druhé a skrývají to, čím obdařil je Bůh ve Své štědrosti. A připravili jsme nevěřícím trest potupný. A nemiluje těch, kdož rozdávajíce ze svého jmění na odiv lidem a nevěří ani v Boha, ani v soudný den. A ten, jemuž je satan přítelem, ten špatného má přítele! (4:36-38).
Rci (Ó Muhammade): "Pojďte sem, abych vám sdělil to, co Pán váš vám zakázal! Nepřidružujte k Němu nic, buďte laskaví k rodičům nezabíjejte z nedostatku děti své, vždyť jsme uštědřili nezbytné pro vás i pro ně! Střezte se smilstva veřejného i tajného, nezabíjejte nikoho, koho vám Bůh zakázal, leda podle práva! A toto je to, co On vám přikazuje - snad budete rozumní! Nepřibližujte se k majetku sirotků jinak než s dobrými úmysly, dokud nedosáhnou dospělosti! Dávejte dobré míry i spravedlivé váhy! My pak neukládáme duši břemeno žádné nad její síly. A když hovoříte, buďte spravedliví, i když se jedná o příbuzného, a dodržujte úmluvu s Bohem! A toto je to, co On vám přikazuje - snad budete toho pamětlivi! A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje - snad budete bohabojní!" (6:151-153).
Bůh zajisté přikazuje spravedlnost, dobré skutky i štědrost příbuzným a zakazuje necudnost, zavrženíhodné skutky a vzdornost a varuje vás - snad budete toho pamětlivi. Dodržujte věrně úmluvu Boží, když jste ji jednou uzavřeli, a nenarušujte přísahy, když jste je potvrdili a Boha si jako jejich ručitele vzali - vždyť Bůh dobře ví, co děláte. Kdokoliv zbožné skutky koná, ať muž či žena, a je věřící, toho vzkřísíme k životu překrásnému a věru je odměníme odměnou podle toho nejlepšího, co učinili (16:93-91, 97).
Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími! Pán tvůj zná nejlépe ty, kdož z cesty jeho zbloudili, a zná dobře i ty, kdož správně jsou vedeni (16:125). Kdo krásněji hovoří než ten, jenž k službě Bohu vyzývá, zbožné skutky koná a prohlašuje: "Já k těm, kdož do vůle Jeho se odevzdali, patřím." Dobré a špatné skutky si nejsou rovné; odplácej tím, co lepší je, a hle, ten, mezi nímž a tebou bylo nepřátelství, se stane jakoby přítelem horoucím (41:33-34).
Co bylo vám z věcí dáno, je jen užívání krátké života pozemského, však co u Boha je, je lepší i trvalejší pro ty, kdož věří a na Pána svého spoléhají, a pro ty, kdož velkým hříchům a neřestem se vyhýbají, a když rozhněváni jsou, odpouštějí, a pro ty, kdož Pánu svému odpovídají a modlitby své dodržují a záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají, a pro ty, kteří si vzájemně pomáhají, když postihne je bezpráví. A odměnou za špatné je jen špatnost podobná. Ten, kdo odpouští a o nápravu se snaží, toho odměna je u Boha, jenž věru nespravedlivé nemiluje. Proti těm pak, kdož vzájemně si pomáhají poté, co bylo jim ukřivděno, není věru důvodu k zakročení; však důvod k zakročení je pouze proti těm, kdož na lidech křivdu a na zemi svévoli neprávem páchali. Pro takové pak určen je trest bolestný. A věru ten, kdo trpělivý je a odpouští ... a vskutku to patří k podstatě věcí ( 42 :36-43).
Těm, kdož po věcech pomíjivých touží, pospíšíme dát v něm to, co chceme, a tomu, komu chceme; však potom pro ně peklo připravíme, aby v něm hořeli v ponížení a v zavržení.
Kdož však po životě budoucím touží a usilují o něj horlivě, jsouce přitom věřící - vděčně uznáno bude jejich snažení.
Všem, těm i oněm, My rozmnožíme Pána tvého dary a Pána tvého dary neznají omezení.
Pohleď, jak jsme dali přednost jedněm před druhými! V životě budoucím věru ještě vyšší hodnosti a větší předností jsou!
A nepřidávej k Bohu božstva jiného, abys nezůstal zahanben a opuštěn.
Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. A jestliže jeden či oba s nich u tebe zestárnou, neříkej jim "Fuj!" a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým! Skloň k nim oběma z milosrdenství křídla pokory a řekni: "Pane můj, smiluj se nad nimi oběma, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý!" Pán váš nejlépe ví, co v duších vašich je a jste-li zbožní, On věru ke kajícníkům je odpouštějící.
A dávej příbuznému po právu, a také chuďasovi a po cestě Boží jdoucímu, však nerozhazuj rozhazováním, vždyť marnotratní jsou bratři satanovi a satan byl vůči Pánu svému nevděčný.

Jestliže se od nich odvrátíš čekaje na milosrdenství Pána svého, ve které doufáš, potěš je alespoň slovem útěšným!
A neměj ruku svou přivázanou ke krku svému ani ji nerozvírej příliš široce, abys nebyl pomlouván a neupadl v nouzi.
Pán tvůj otevřenou rukou uštědřuje obživu anebo ji odměřuje, komu chce, neboť On dobře je zpraven o služebnících Svých a jasně je zří.
Nezabíjejte děti své z obavy před zchudnutím, vždyť My jim i vám obživu uštědříme. A jejích zabíjení je hříchem velkým.
A nepřibližujte se k cizoložství, neboť to ohavnost je i špatná cesta. A nezabíjejte osoby, jež Bůh kázal zabíjet, leda podle práva. A byl-li někdo zabit nespravedlivě, dali jsme jeho nejbližšímu pravomoc jej pomstít, nechť však při zabití nepřehání, vždyť zajisté mu bude pomoženo.
A nepřibližujte se k majetku sirotka, leda způsobem co nejlepším,
pokud nedosáhne dospělosti. Dodržujte věrně závazky své, neboť žádáno bude zúčtování o závazku!
A buďte spravedliví v míře, když odměřujete, a važte vahami přímými - to pro vás je lepší i nejlepší co do výsledku.
A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly.
A nevykračuj si po zemi troufale, vždyť zemi nemůžeš rozpoltit a nedosáhneš výškou svou hor vrcholku.
To všechno je špatností u Pána tvého a je mu to odporné.
A toto je část toho, co vnukl ti Pán tvůj z moudrosti své. A nedávej vedle Boha božstvo jiné, bys nebyl do pekla uvržen, potupen a zatracen! (17:18-39).
Kdysi jsme darovali Luqmánovi moudrost řkouce: "Buď vděčný Bohu, neboť ten, kdo vděčný je Bohu, je vděčný pro dobro své vlastní. Kdo však je nevděčný ..., tedy Bůh soběstačný je i chvályhodný." A uložili jsme člověku laskavost k rodičům jeho - neb nosila jej matka jeho se samými nesnázemi a odstavila jej po dvou letech - řkouce: "Buď vděčný Mně i rodičům svým - neb u Mne je cíl konečný!" Nutí-li tě však usilovně, abys ke Mně přidružoval něco, o čem nemáš vědění žádné, pak je neposlouchej! Buď k nim na tomto světě laskavý podle zvyklosti uznané, avšak následuj cestu těch, kdož kajícně se ke Mně obrátili! Ke Mně se pak uskuteční návrat váš a Já vás poučím o tom, co jste konali. Pravil Luqmán synu svému napomínaje jej: "Synáčku, nepřidružuj nic k Bohu, vždyť přidružování je věru křivda nesmírná." " ... Synáčku, i kdyby to byla váha zrnka hořčičného a i kdyby to bylo ve skále či na nebi anebo na zemi, Bůh to přinese! Vždyť Bůh věru bystrý je i dobře zpravený. Synáčku, dodržuj modlitbu, přikazuj vhodné a zakazuj zavrženíhodné! Buď trpělivý vůči tomu, co tě postihne, neboť to patří k podstatě věcí! Neodvracej tvář svou od lidí a nechoď nadutě po zemi, neboť věru Bůh nemiluje domýšlivé vychloubače! Buď umírněný v chůzi své a ztišuj hlas svůj, vždyť nejodpornější z hlasů všech je věru hlas oslů" (31:12-19).
Vy, kteří věříte! Víno, hazardní hra, sochy a vrhání losů šípy jsou věru věci hnusné z díla satanova. Vystříhejte se toho - a možná že budete blažení. Satan chce mezi vámi podnítit pomocí vína a hazardních her nepřátelství a nenávist a odvést vás od vzývání Boha a od modlitby. Přestanete s tím tedy? (5:90-91).
Spíše usiluj pomocí toho, co ti Bůh daroval, o dosažení příbytku posledního! Nezapomínej na úděl svůj v životě pozemském a čiň dobré tak, jak Bůh učinil dobré tobě! A neusiluj o pohoršení na zemi; vždyť Bůh nemá rád ty, kdož pohoršení šíří!" (28:77).
Tyto úryvky by mohlo podpořit i mnoho dalších pasáží z Koránu a z Tradic Muhammadových. Samy o sobě dostatečně vykreslují základní morální zásady islámu. Tyto islámské zásady jsou ve své podstatě a za všech okolností výjimečné. Bůh je nezavedl proto, aby byly čas od času obdivovány, ale aby se naopak prosazovaly a měly smysl. Mají napomáhat jednotlivci rozvíjet vlastní osobnost a zušlechťovat charakter tím nejcelistvějším způsobem, posilováním pouta člověka s Bohem a upevněním jeho svazku s Ním, zdrojem všeho dobra. Islámské morální zásady nebyly vytvořeny, aby jednotlivce zastrašovaly nebo vháněly do pasivity a lhostejnosti. Jedním příkladem tuto skutečnost doložíme. Bylo-li některému muslimovi ublíženo nebo je-li utlačován, může se svobodně rozhodnout, zda bude útlaku čelit a odplácet stejně, nebo zda odpustí a svěří se Bohu. Ví, že má právo zaujmout obě stanoviska a rovněž ví, že je pro něj lepší odpustit. Odpustí-li, činí tak svobodně pro lásku Boží. Odplácí-li, neporušuje zákon, ani se nechová nespravedlivě; brání jen svá práva, takový postoj je posvátnou povinností sám o sobě, pomáhá oprávněným institucím nastolit řád a pořádek. Kdyby islám vyžadoval naprosté odpuštění, jak to teoreticky vyžadují jiné víry, pak by se mnoho neukázněných jedinců ocitlo v pokušení páchat zlo a překročit všechny hranice. Kdyby islám vyžadoval pouze odplatu, pak by nezbylo místo pro slitování a trpělivost, ani pro duchovní nápravu a morální zralost a v takovém případě by mnoho dobrých lidských vlastností zmizelo a mnoho věcí z lidských mravních schopností by se nikdy neuskutečnilo.
Je běžné, že lidé, kteří se učí odpouštět za všech okolností, tak nečiní a snad ani nemohou, protože to z perspektivního hlediska není v zájmu lidstva, ani v zájmu samotné morálky. Stejně tak lidé, kteří se učí tvrdě odplácet, nemají žádnou nebo jen malou úctu k lidským ctnostem a nedbají o morální hodnoty jako o všeobecná pravidla. Avšak islám, božské pouto lidské přirozenosti, poskytuje na lidské problémy správné odpovědi. Hříšníkům, kteří se chtějí napravit, kteří chtějí dostat ještě jednu příležitost a v případě odpuštění chtějí začít znovu poctivě žít, se doporučuje odpustit. Avšak vůči těm, kteří si pohnutky odpuštění nesprávně vyložili a i nadále se chovají špatně, islám umožňuje uplatnit odplatu. Takže postoj muslima je v obou případech správný a prospěšný. Odpouští-li, těší tím Boha, zadrží trestající ruku a přispívá k nápravě provinilce. Odplácí-li, chrání právo, nastoluje řád a spravedlnost, pomáhá zastavit zlo. Co je tedy zdravá morálka? Postoj člověka, který je nemilosrdným mstitelem bez výběru? Nebo snad postoj muslima, který uvažuje o slitování a odpuštění a počítá i s mimořádnými okolnostmi? A kdo je morálně zdravý? Člověk, který odpouští, protože ví, že stejně nemá možnost odplaty? Nebo muslim, který odpouští a přitom si je plně vědom svého práva na odplatu? Co je vlastně opravdové odpuštění? Odpuštění vyvěrající z vnějšího nátlaku a zákazu chovat se jinak? Nebo odpuštění vyvěrající ze svobody volby a konání? Není divu, že islámské morální zásady jsou zdravé, jedinečné a přizpůsobivé. Jsou to totiž příkazy Boha, zdroje všeho dobra a morálky.