Postavení ženy v islámu nepředstavuje žádný problém. Postoj Koránu a prvních muslimů dosvědčuje, že žena je přinejmenším stejně tak životně důležitá jako muž a že není horší než muž, ani že nepatří k nějakému nižšímu živočišnému druhu. Kdyby se nevyskytl vliv cizích kultur, nikdy by muslimové nemuseli tuto otázku řešit. Ženu vždy považovali za zcela rovnoprávnou s mužem. Dříve, za prvních muslimů, tato otázka nepředstavovala žádné obtíže.
Abychom pochopili, jaké místo ženě vymezil islám, měli bychom pohlédnout na problémy žen v předislámské éře a v moderních společnostech. Islám dal ženě taková práva a výsady, jaká neměla za žádného jiného náboženského nebo ústavního systému. K tomuto závěru dojdeme, studujeme-li problém jako celek, srovnávací metodou, spíš než jednotlivě. Práva a povinnosti ženy jsou stejné jako práva a povinnosti muže, to však neznamená, že jsou totožné. Rovnost a totožnost jsou dvě odlišné záležitosti. Rozdíl je pochopitelný, protože muž a žena nejsou stejní, ale byli stvořeni jako rovnocenné bytosti. Jestliže si to uvědomíme, je vše jasné. Je prakticky nemožné najít dva stejné muže nebo dvě stejné ženy.
Rozdíl mezi rovností a totožností má obrovský význam. Toužíme po rovnosti, je spravedlivá a správná; to však nelze říci o totožnosti. Lidé nebyli stvořeni jako stejné bytosti, byli však stvořeni jako bytosti rovnoprávné. Jestliže si tento rozdíl uvědomíme, pak nezbývá prostor pro myšlenku, že žena je horší než muž. Neexistuje důkaz, z něhož lze vyvozovat, že žena je méně důležitá než on jen proto, že její práva jsou jiná než práva muže. Kdyby žena byla s mužem totožná, pak by byla jednoduchým dvojníkem muže, jenže to není pravda. Islám tedy poskytuje ženě stejně široká práva, avšak ne totožná - islám tak prokazuje, že se ženou náležitě zabývá, přijímá ji a uznává ji za nezávislou osobnost.
Islám nenazývá ženu výplodem ďáblovým. ani ji neoznačuje za sémě pekelné. Stejně tak islám nestaví muže na místo pána ženy, která nemá jinou volbu, než se jeho vládě podřídit. A nebyl to islám, který přišel s otázkou, zda žena má, nebo nemá duši. Nikdy v historii islámu žádný muslim nepochyboval o lidské podstatě ženy o existenci její duše nebo jiných význačných duchovních vlastnostech. Na rozdíl od jiných rozšířených představ islám neobviňuje z prvotního hříchu jen Evu. Korán zcela jasně říká, že pokoušeni byli oba, Eva i Adam, že oba zhřešili, že Boží odpuštění bylo zaručeno oběma po pokání a že je Bůh oslovoval vždy společně (2:35-; 7:19; 27:117-123). Ve skutečnosti Korán říká, že za prvotní hřích nese větši díl zodpovědnosti Adam; právě ze zodpovědnosti za prvotní hřích vyrostly předsudky a podezřívavost vůči ženám a jejich skutkům. Islám však takové předsudky nijak neospravedlňuje, protože Adam i Eva chybovali stejně, a jestliže obviňujeme Evu, pak musíme stejně, nebo i více obviňovat
Adama.
Postavení ženy v islámu je zcela jedinečné, zcela novátorské, nepodobá se postavení ženy v žádném jiném systému. Jestliže se podíváme na východní komunistické země nebo na demokratické národy, vidíme, že žena tam nežije šťastně. Její postavení není záviděníhodné. Musí tvrdě pracovat, aby mohla žít, někdy dokonce vykonává stejnou práci jako muž, přitom za nižší mzdu. Je jí dopřána jistá dávka svobody, která je někdy až libertinská. Aby se ženy dostaly tam, kde dnes jsou, musely celá desítiletí a staletí tvrdě bojovat. Aby žena získala právo na vzdělání a právo na práci a výdělek, musela podstoupit řadu bolestných obětí a vzdát se mnoha přirozených práv. Aby dosáhla postavení lidské bytosti s duší, musela tvrdě platit. Přes všechny tyto nákladné oběti a bolestné boje však tato žena nedosáhla toho, co islám stanovil Božím nařízením muslimské ženě.
Práva ženy v moderní době nebyla udělena dobrovolně, z pouhé laskavosti vůči ženě. Moderní žena dosáhla svého nynějšího postavení silou a ne přirozeně nebo vzájemným souhlasem Božího učení. Musela si svou cestu vybojovat a pomohly jí různé okolnosti. Nedostatek mužů ve válečných dobách, ekonomické tlaky a požadavky průmyslového rozvoje donutily ženu opustit svůj domov, pracovat, učit se, bojovat o život, jevit se rovnoprávnou s mužem, běžet životní závod s mužem bok po boku. Některé okolnosti ji donutily, avšak i ona si vynutila svou cestu, a tak dosáhla svého nynějšího postavení. Jiná věc je, zda ženy byly s těmito okolnostmi spokojeny a zda jsou spokojeny s výsledky svého boje. Pravda je však taková, že veškerá práva, jimž se moderní žena těší, nedosahují úrovně práv její muslimské kolegyně. Islám zaručuje ženě práva, která odpovídají její přirozenosti, poskytuje jí plné bezpečí a chrání ji před nepříjemnými a nejistými životními okolnostmi. Snad zde nemusíme vypočítávat, co všechno je spojeno s postavením moderní ženy, a rizika, která podstupuje při zajišťování svého živobytí nebo postavení. Dokonce ani není třeba detailně líčit všechny útrapy a obtíže, jež ji obklopují jako výsledek boje za takzvaná ženská práva. Nechceme ani zdůrazňovat situaci mnoha nešťastných domácností, které se rozpadají vinou právě těchto "práv" a "svobody", na něž je moderní žena pyšná. Většina dnešních žen má dnes právo na svobodu volného pohybu, práce a výdělku a předstírají, že jsou s muži rovnoprávné, avšak musíme poznamenat, že pracovní činnost žen jde na vrub jejich rodin. To vše je zřejmé a jasné. Dostatečně známé však není postavení ženy v islámu. V následujících řádcích se pokusíme shrnout islámský postoj k ženě.
1. Islám ženu uznává za plného a rovnoprávného partnera muže v rozmnožování lidstva. Muž je otcem, žena je matkou, oba dva jsou naprosto nezbytní k vytvoření nového života. Její role není tedy o nic menší než role muže. V tomto partnerství má vždy a všude stejný podíl: má právo na stejná práva, přebírá stejnou zodpovědnost a je v ní skryt stejný díl lidskosti a vlastností jako v jejím partnerovi. Bůh o rovnoprávném postavení lidské rasy praví:
Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali... (Korán, 49:13, srovnej 4:1).
2. Žena je rovnoprávná s mužem ve sdílení osobních a společných povinností a v získávání odměny za své skutky. Je považována za nezávislou osobu obdařenou lidskými vlastnostmi a hodnou duchovních potřeb. Její lidská přirozenost není menší, ani větší než přirozenost mužova. Oba patří ke stejnému druhu. Bůh praví:
A Pán jejich je vyslyšel: "Nedopustím věru, aby se ztratil skutek
jediný, který kdokoliv z vás učiní, ať je to muž či žena, vždyť jeden k druhému patříte... (3:195, srovnej 9:71; 33:35-36; 66:19-21).
3. Je rovnoprávná s mužem, pokud jde o přístup ke vzdělání a vědění. Když islám muslimům nařizuje, aby se vzdělávali, nedělá žádný rozdíl mezi ženou a mužem. Před téměř čtrnácti staletími Muhammad prohlásil, že povinností každého muslima je zajímat se o vzdělání bez ohledu na to, zda jde o muže, či ženu. Tento výrok byl velmi jasný, a muslimové ho proto v dějinách naplňovali.
4. Žena má právo na svobodu názoru stejně jako muž. Její rozumné názory se berou v úvahu a nelze je opomíjet jen proto, že jsou to názory ženy. V Koránu a v dějinách se často vyskytly případy, kdy žena nejenže svoje názory svobodně vyjadřovala, ale také se zapojovala do vážných debat se samotným Prorokem a s jinými muslimskými vůdci (Korán. 58:1- 4; 60:10-12). Kromě toho se objevily i případy, kdy muslimské ženy vyjadřovaly svoje názory na zákonodárství a stavěly se proti kalifům, kteří pak rozumné argumenty těchto žen přijaly. Zvlášť pozoruhodný příklad tohoto druhu se udal za kalifátu 'Umara Ibn al-Chattába.
5. Historické záznamy dosvědčují, že se ženy za prvních muslimů zúčastňovaly veřejného života, zvlášť v obdobích zvýšeného nebezpečí. Ženy doprovázely muslimské armády, ošetřovaly raněné, připravovaly zásoby, sloužily bojovníkům atd. Nebyly zavřeny za železnými mřížemi, nikdo si o nich nemyslel, že jsou bezcenná stvoření, a nikdo jim neupíral duši.
6. Islám zaručuje ženám stejná práva uzavírat smlouvy, podnikat, vydělávat a mít oddělené vlastnictví. Ženin život, její majetek, její čest jsou stejně posvátné jako u muže. Jestliže se žena dopustí nějakého přestupku, její trest není větší nebo menší než trest udělený v podobném případě muži. Bylo-li jí ukřivděno nebo ublíženo, má právo na náležitou náhradu, která má stejnou výši jako náhrada připisovaná v podobných případech muži (2:178; 4:45, 92-93).
7. Islám se nespokojuje s pouhým konstatováním těchto faktů. Ukládá řadu opatření, aby je uvedl do života jako nedílné články víry. Nikdy netrpí lidi, kteří mají sklon k předsudkům vůči ženám nebo k diskriminaci žen. Korán neustále vyčítá těm, kteří se domnívají, že žena je horší než muž (16:57-59, 62; 42:47-50; 43:15-19; 53:21-23).
8. Kromě uznání ženy za nezávislou lidskou bytost, která je stejně důležitá pro přežití lidstva jako muž, přiznává islám ženě i podíl na dědictví. Před islámem žena nejenže neměla nárok na dědický podíl, ale ona sama byla považována za majetek, jenž muži dědili. Islám z ženy - majetku zahrnutého do dědictví - učinil dědice a přiznal tak ženě lidské vlastnosti. Bez ohledu na to, zda je žena manželkou, matkou, sestrou, nebo dcerou, vždy dostává jistý podíl z majetku zemřelého příbuzného, díl, který závisí na druhu příbuzenského vztahu a na počtu dědiců. Tento podíl je její a nikdo jí ho nemůže vzít, nebo ji vydědit. Dokonce i kdyby zesnulý chtěl některou ženu vydědit a sepsal v tomto duchu poslední vůli, pak je podle zákona neplatná. Každý vlastník má právo ve své poslední vůli určit podíly pouze na třetině vlastního majetku, takže se nemůže dotknout práv svých dědiců, mužů i žen. Otázka rovnosti se tedy plně uplatňuje i v oblasti dědického práva. V zásadě jsou muž i žena oprávněni k dědění majetku po zesnulých příbuzných, avšak výše dědických podílů se může lišit. V některých případech muž získává dva podíly a žena jen jeden. To však není náznak nadřazenosti muže nad ženou. Důvody, proč muž dostává v těchto zvláštních případech více než žena, jsou tyto:
Za prvé, muž je osoba naprosto zodpovědná za péči o ženu, svou rodinu a ostatní další potřebné příbuzné. Podle zákona má povinnost přijímat veškerou finanční zodpovědnost a živit podle toho osoby, jež jsou na něm závislé. Rovněž tak je jeho povinnosti finančně přispívat na všechny dobré společenské záležitosti. Muž nese břemeno veškerých finančních výdajů.
Na druhé straně žena žádnou finanční zodpovědnost nemá, s výjimkou svých vlastních finančních výdajů na luxusní věci, které ženy rády vlastní. Finančně je žena zabezpečena a vyživována. Je-li manželkou, pak ji živí její manžel, je-li matkou, pak je živitelem syn, je-li dcerou, pečuje o ni otec, je-li sestrou, pak se o ni stará bratr atd. Jestliže nemá žádné příbuzné, na které by se mohla spolehnout, pak otázka dědictví nevzniká, protože není co dědit a nikdo jí nemá co odkázat. Přesto však nebude taková žena hladovět; starost o ni spočívá na celé společnosti, na státu. Může získávat podporu nebo jí seženou práci, aby si mohla opatřit živobytí, a všechny peníze, které vydělá, budou její. Jestliže by se v jejím postavení ocitl muž, byl by stále zodpovědný za svou rodinu a možná za všechny své příbuzné, kteří by potřebovali jeho pomoc. Takže nejobtížnější věc, finanční odpovědnost, je v případě ženy silně omezena, zatímco odpovědnost muže je fakticky neomezená.
Za třetí, když žena dostává méně než muž, nepřichází o nic, co by si snad zasloužila prací. Zděděný majetek není výsledkem jejího výdělku nebo jejich snah. Je to něco, co k lidem přichází z nestranného zdroje, je to něco získaného nádavkem nebo zvlášť. Je to něco, o co muž ani žena nemohli usilovat. Je to druh pomoci, a jakákoli pomoc by měla proto být rozdělena podle naléhavých potřeb a odpovědnosti, zvlášť když se toto rozdělování řídí Zákonem Božím.
Na jedné straně tedy máme mužského dědice obtíženého všemi možnými finančními povinnostmi a závazky. Na druhé straně máme dědičku, která žádné finanční povinnosti nemá, a když, tak velmi malé. Mezi nimi leží určitý majetek, pomoc, která se má rozdělit podle dědických práv. Kdybychom ženě upřeli podíl na dědictví, bylo by to vůči ní nespravedlivé, protože byla v příbuzenském vztahu k zesnulému. Kdybychom ji však dali stejný díl jako mužskému dědici, bylo by to nespravedlivé vůči němu. Aby tedy islám nepáchal nespravedlnost na žádné straně, dostává muž větší část zděděného majetku na pomoc potřebám své rodiny a společenským povinnostem. Přitom islám neopomíjí dědičku a poskytuje jí jistou část na uspokojení jejích osobních potřeb. Ve skutečnosti je islám mnohem laskavější k dědičce než k mužskému dědici. Lze říci, že z celkového pohledu jsou práva ženy stejná jako práva muže, přestože nejsou totožná (viz Korán, 4:11-14, 176).
9. V některých případech svědčení se při jistých občanských smlouvách vyžadují dva mužští svědkové nebo jeden muž a dvě ženy. To však opět není žádný náznak diskriminace žen. Je to opatření, které zajišťuje práva smluvních stran, protože žena zpravidla nemá takové zkušenosti z praktického života jako muž. Nedostatek zkušeností může způsobit i újmu některé straně v jakékoli smlouvě. Proto zákon vyžaduje alespoň dvě ženy a jednoho muže. Jestliže jedna žena, svědkyně, něco opomene, druhá jí to připomene. Nebo když jedna udělá z nedostatku zkušeností chybu, pak jí druhá žena pomůže chybu napravit. Jde o opatření, které má za cíl zajistit smluvní poctivost a správné jednání mezi lidmi. Ve skutečnosti tak žena dostává možnost uplatnit se v občanském životě a uskutečňovat spravedlnost. Nedostatek zkušenosti však v žádném případě neznamená, že je žena horší než muž. Každá lidská bytost to či ono postrádá, nikdo však nepochybuje o lidském statutu ženy nebo muže
(2:282).(5)
10. Žena se těší některým výsadám, o něž je muž ochuzen. Je osvobozena od určitých náboženských povinností, například modliteb a půstu v období měsíčků a šestinedělí. Nemusí navštěvovat povinná páteční shromáždění. Je osvobozena od veškerých finančních závazků. Jako matka má před zrakem Božím více uznání a vyšší postavení (3:14-15; 46:15). Prorok potvrdil tuto čest, když prohlásil, že ráj spočívá pod chodidly matek. Žena má nárok na tři čtvrtiny synovské lásky a laskavosti, na otce zbývá jen jedna čtvrtina. Jako nevěsta může od svého nastávajícího manžela požadovat příslušné věno, které ji bude náležet. Má právo na naprosté zabezpečení a výživu ze strany manžela. Nemusí pracovat nebo se s manželem podílet na rodinných výdajích. Po uzavření manželství má právo na vlastnictví všeho, co jí před svatbou patřilo, a manžel nemá právo na žádnou část jejího majetku. Jako dcera nebo sestra má právo na bezpečí a zabezpečení ze strany svého otce nebo bratra. To je její výsada. Jestliže si přeje pracovat nebo se živit sama, podílet se na povinnostech své rodiny, může tak činit za předpokladu, že je při tom zabezpečena její čest a mravní čistota.
11. Zařazení ženy za muže při modlitbách neznamená, že je horší než on. Žena, jak jsme již řekli, je osvobozena od návštěv shromáždění, která jsou pro muže povinná. Jestliže však žena tyto modlitby navštěvuje, stojí ve zvláštních řadách skládajících se pouze z žen, stejně jako nedospělé děti stojí ve zvláštních řadách za dospělými muži. Je to modlitební pravidlo, nejde o stanovení významu pohlaví. V řadách mužů stojí hlava státu vedle chudáka. Muži nejvyššího postavení ve společnosti stojí při modlitbách vedle mužů s postavením nejnižším. Systém řad při modlitbách byl zaveden, aby se každý mohl soustředit na meditace. Je velice důležité uvědomit si, že muslimské modlitby nejsou prostou recitací nebo zpěvem písní. Modlitby zahrnují také různé úkony, pohyby, stání, klanění, padání na tvář. Kdyby muži stáli s ženami ve stejných řadách, mohlo by to rozptylovat, odvádět jejich pozornost. Mysl modlícího by mohla být naplněna obsahem neslučitelným s modlitbou a vykolejena z jasné cesty meditací. Výsledkem by pak byla ztráta smyslu modliteb, protože cizoložství spáchané okem, neboť oko -pohlíží-li na zakázané věci - se může provinit cizoložstvím stejně jako srdce. K tomu žádná muslimská žena anebo muslimský muž nemá povoleno dotýkat se během modliteb těla osoby opačného pohlaví. Kdyby však muži a ženy stáli při modlitbách vedle sebe, pak se nemohou vyhnout tělesnému kontaktu. Modlí-li se navíc žena před mužem, nebo vedle něj, je velmi pravděpodobné, že některá část jejího těla může být při klanění nebo padání na tvář odhalena. Mužské oko může pohlédnout na odhalenou část těla, ženu to znervózní a pravděpodobně ji to odvede od modliteb nebo dokonce k nemístným myšlenkám. Takže aby se něčemu podobnému zabránilo, aby se dosáhlo vyššího soustředění na meditaci a čistých myšlenek, aby bylo dosaženo harmonie a řádu mezi modlícími se, aby byl naplněn pravý účel modliteb, proto nařizuje islám systém řad, kde muži stojí v předních řadách, za nimi děti a za dětmi stojí ženy. Každý, kdo má ponětí o povaze a smyslu muslimských modliteb, okamžitě pochopí moudrost organizace řad v tomto systému.
12. Muslimská žena je vždy spojována se starou tradicí známou jako "závoj". Podle islámu by se žena měla zkrášlovat závojem počestnosti, důstojnosti, čistoty a neporušenosti. Měla by se zdržet všech skutků a gest, které by mohly rozdmýchat vášeň jiných lidí než jejího zákonného manžela, nebo gest, která by mohla vzbudit nekalé podezření o její morálce. Žena je nabádána, aby neukazovala své fyzické půvaby a kouzlo před cizinci. Závoj, jenž si musí natáhnout, je závojem, který ochrání její duši od slabosti, její mysl od domýšlivosti a její osobnost od demoralizace. Islám má velký zájem na zachovalosti ženy na zabezpečení její morálky a morálních zásad a na ochraně jejího charakteru a osobnosti (srovnej Korán, 24:30-31).
13. Je již zřejmé, že postavení ženy v islámu je neobvykle vysoké a realisticky vhodné pro její povahu. Její práva a povinnosti jsou stejné jako práva muže, což však neznamená, že jsou totožná. Jestliže je v určité záležitosti o něco ochuzena, získává v jiných oblastech plnou náhradu. Skutečnost, že je ženského pohlaví, nemá vliv na její postavení člověka nebo nezávislost osobnosti, a není to ani důvod k ospravedlňování předsudků nebo nespravedlnosti vůči ženě. Islám jí dává tolik, kolik se od ní vyžaduje. Její povinnosti se nádherně doplňují s jejími právy. Udržuje se rovněž rovnováha mezi právy a povinnostmi, žádná strana nepřevažuje druhou. Postavení ženy je jasně vysvětleno v koránském verši, který můžeme přeložit takto:
A ony mají pro sebe stejné právo jako oni podle zvyklosti, nicméně muži jsou o stupeň výše (zvýhodněni v jistých způsobech dědění)
(2:228).
Onen stupeň neznamená nadvládu nebo uzákonění takové nadvlády nad ženami. Odpovídá výjimečným závazkům muže a dává mu jistou náhradu za jeho neomezené povinnosti. Výše zmíněný verš se vždy vykládá ve světle dalšího verše
(4:34).
Právě tyto výjimečné závazky poskytují muži v jistých ekonomických ohledech vyšší stupeň než ženě. Nejde přitom o vyšší stupeň lidskosti nebo charakteru. Nejde ani o nadvládu jednoho pohlaví nad druhým nebo snad o utlačování. Je to rozdělování hojnosti Boží podle potřeb přírody, jejíž stvořitel je Bůh. A On ví nejlépe, co je dobré pro ženu a co je dobré pro muže. Bůh má naprostou pravdu, když prohlašuje:
Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů a žen (4:1).