Mahr je právo ženy, které může vyžadovat ihned po uzavření svatební smlouvy. Po konzumaci smlouvy je nutné ho hned vyplatit. Pokud dojde k rozvodu před konzumací sňatku, vyplatí se polovina mahru, pokud se ho žena nebo její zástupce nevzdá. Alláh říká:

„A dávejte ženám obvěnění jako dar; jestliže vám z laskavosti dají něco z toho, tedy toho užijte ve zdraví a spokojenosti. “ [Korán, 4:4]

„A (jsou vám zakázány také) muhsany mezi ženami kromě těch, jichž zmocnily se vaše pravice a to je vám předepsáno Bohem! A vedle toho je vám dovoleno, abyste si hledali manželky pomocí jmění svého jako muži spořádaní, nikoliv prostopášní. A za to, co jste užívali s těmito ženami, dejte jim jejich odměnu podle ustanovení. A nebude pro vás hříchem, na čem se vzájemně dohodnete po stanovené době - a Bůh je vševědoucí, moudrý.." [Korán, 4:24]

Mahr je v islámském manželství velice důležitý. Alláh ho označuje jako povinnost (fard) . Toto slovo označuje všechno, co je předepsané, zákonné a povinné. Manžel je povinen dát své manželce mahr, ale ona ho může této povinnosti dobrovolně a bez jakéhokoli nátlaku zbavit, tak že mu výslovně řekne, že ho zbavuje této povinnosti, nebo tím, že mu danou částku vrátí. Mahr patří výlučně ženě a dává se výlučně jí. Nedává se, ani nepatří jejím rodičům ani jejímu zástupci při svatbě. Nikdo kromě ní nemůže manžela této povinnosti zbavit. Pouze v případě, že před rozvodem nedošlo ke konzumaci manželství, může ho této povinnosti kromě manželky zbavit i její zástupce. Pokud manžel zemře, aniž by zaplatil mahr, počítá se to jako jeho dluh. Tento dluh se proto odebere z jeho majetku a teprve potom se přistoupí k rozdělení tohoto majetku jako dědictví. Mahr je dar, který muž dá ženě na znamení své lásky a svého obdivu.

V Koránu se mu říká „sadáq“ , tedy záruka přátelství. Říká se mu také „nihla“ , tedy krásný dar. Mahr je také závazek, že se manžel bude starat o svou manželku. U některých muslimů přežívá myšlenka, že mahr se platí jen při rozvodu. Ale to vůbec není pravda. Pravda je pouze ta, že se mahr musí zaplatit při rozvodu, pokud nebyl zaplacen dříve. Obvykle lidé platí po svatbě pouze část mahru, druhá část zbývá zaplatit, je to takzvaný „muachchar“ nebo „muažžal“ . Žena má právo o tuto druhou část kdykoli požádat. Manžel se na ni za to nesmí zlobit ani pochopit tuto žádost ve zlém. Manželka se nesmí bát, že ji muž opustí, když jí už zaplatil celý mahr. Toto vše vyplývá z různých zvyků a ne ze zákonů šarí'a.

Podle šarí'i je mahr rozumná částka, která ale není přesně stanovená. Vše závisí na finanční situaci manžela. Je jasné, že mahr ve Spojených státech nemůžeme vypočítat jako mahr v Indii nebo Pákistánu. Základní zásada je ta, že nemá být nepřiměřeně vysoký. Je odsouzeníhodné, když se mahr používá pro oslnění známých a sousedů. Některé rodiny vyžadují vysoký mahr, aby se mohly chlubit, jaké věno byl snoubenec ochoten dát jejich dceři. Někdy naopak chce snoubenec ukázat své finanční možnosti a v duši si myslí, že je mahr jen teoretické prohlášení, které své ženě nebude muset dát. Často slyšíme: „Napište, co chcete, nikdo nic nebude chtít a nikdo nebude nic platit.“ To je porušení Alláhova zákona. Muslimové mohou slibovat pouze to, co jsou schopni nebo ochotni zaplatit. Je zakázané (haram) se stýkat se svou ženou a odpírat jí mahr, o který žádá.