Muž by měl svoji ženu nechat, aby ho doprovázela na cestách, pokud je to možné. 'Áïša (kéž je s ní Alláh spokojen) uvedla, že „pokaždé, když chtěl Posel Alláha jet na cestu, losoval, která žena ho bude doprovázet. Vzal s sebou tu, jejíž jméno vytáhl.“

Obecné pravidlo zní, že muž by měl svou ženu vzít na cestu s sebou, aniž by se staral o další náklady, které mu tak vzniknou. Když budou totiž manželé spolu, budou žít v atmosféře, která jim oběma umožní zachovat čistotu a uchránit se od zakázaného.

Pokud však něco zásadního neumožňuje, aby žena doprovázela svého manžela, musí ji manžel požádat o dovolení, než odjede na cestu sám. Pokud žena souhlasí, neměl by manžel být pryč déle než 4 měsíce a musí se ze všech sil snažit co nejvíce toto období zkrátit.

Jednoho dne chalífa 'Umar Ibn al-Chattáb (kéž je s ním Alláh spokojen) slyšel nějakou ženu, jak básní o svém trápení a smutku, který pociťuje, protože je její manžel daleko. 'Umar (kéž je s ním Alláh spokojen) nechal zjistit, kde je její manžel. Dozvěděl se, že její manžel odjel s vojenskou výpravou a už je pryč dlouhou dobu. Zeptal se proto Hafsy, své dcery, vdovy po Prorokovi (nmAž): „Jak dlouho může být manžel vzdálen od své ženy?“ Odpověděla mu: „Maximálně čtyři měsíce.“ 'Umar zorganizoval celé vojsko, tak aby ženatí vojáci na výpravách, nebyli mimo svůj domova déle než-li čtyři měsíce ..

Shrnutí: Muž by měl svou ženu vzít s sebou. Když to není možné, musí se jí zeptat na svolení a nesmí od ní zůstat vzdálen déle než čtyři měsíce, přičemž se musí snažit, aby svou nepřítomnost co nejvíce zkrátil.