Chvála Alláhu, jen Jeho uctíváme a jen Jeho o pomoc a o vedení správnou cestou žádáme. Dosvědčuji, že není boha kromě Alláha, jediného, který nemá společníka, a dosvědčuji, že Muhammad (nmAž) je Jeho služebník a posel, vždy pravdomluvný a důvěryhodný. Nechť Alláh žehná jemu, jeho rodině a těm, kdož ho následují až do Soudného dne. Připomínejme si Alláha co nejvíce, dodržujme modlitbu a další pilíře Islámu a snažme se jít po správné cestě.
Alláh Nejvyšší řekl v súře 5: al-Má´ida : Prostřený stůl, ve verši 54: „Vy, kteří věříte! Kdo z vás se odřekne náboženství svého ...A Alláh přivede lidi, které bude milovat a kteří budou milovat Jeho a kteří budou pokorní vůči věřícím a přísní vůči nevěřícím, budou bojovat na cestě Alláhově a nebudou se bát výčitek nikoho. A toto je laskavost Alláhova a On ji uštědřuje, komu chce, a Alláh je Velkorysý, Vševědoucí.“ Muslim, který nosí v sobě opravdovou víru v Alláha, se ničeho neobává kromě Něho. Jeho srdce je plné víry v Alláha, proto ho nic a nikdo nevystraší, aby přidružoval k Alláhovi něco či někoho jiného. Nosí v sobě statečnost a odvahu. Dnes si budeme povídat právě o těch statečných lidech, které vychoval Islám a ze kterých učinil velké příklady pro lidstvo, které si je připomíná dodnes pro svou oddanost a to, co přinesli islámu a muslimům právě svou statečností.
A tím největším příkladem je pro nás imám a největší vůdce Muhammad (sAs). Byl to on, kdo naučil své společníky, jaké jsou největší cíle života, a to skrze pokoru k Alláhovi. Byli jako uragán, který změnil povrch země během několika málo let. Byli to lidé z pouště, kteří neměli žádnou civilizaci. A z nich přichází jeden k perskému vládci Kisrovi a mluví k němu slovy, která ještě nikdy předtím od nikoho neslyšel. Řekl: „Přišli jsme, abychom vyvedli lidstvo z uctívání lidí k uctívání Pána lidstva, a z různých náboženských praktik ke spravedlnosti Islámu, a ze stísněného světa do širokého a nekonečného posmrtného života.“ Posel Alláhův (sAs) řekl: „Kdo se bál Alláha, toho se každý bál, a kdo se nebál Alláha, ten se všeho bál.“ A měl pravdu. ‘Abdurrahmán bin ‘Auf řekl: „Když se všichni seřadili v bitvě u Uhudu, podíval jsem se za sebe a spatřil jsem dva chlapce, „Mu‘ádha“ a „Muawwadza, kterým ještě nebylo ani šestnáct let. Pocítil jsem strach, jelikož jsem si přál, aby ti, kteří mi kryli záda, byli muži. Ale poté, co jsem slyšel, co říkají, poznal jsem, že jsou to opravdoví muži. Řekli: „Strýčku, ukaž nám Abú Džahla.“ Řekl: „A co od něj chcete?“ Řekli: „Slyšeli jsme, že urážel Posla Alláhova (sAs).“ Muž řekl: „A co chcete udělat?“ Řekli: „Nebudeme mít klid, dokud ho nezabijeme.“ Poté se vydali k němu a zaútočili na něj svými meči, dokud ho nezabili.“
Naším druhým příkladem z doby společníků je ‘Abdulláh bin Unajs, kterého Prorok (sAs) vyslal do Mekky, aby zabil Chálida al-Hudzaliho, který shromažďoval vojska, aby zabil Proroka (sAs). Tento muž byl tak silný jako tisíc mužů. A Unajs se ani na chvíli nezdráhal a neřekl Prorokovi (sAs), pošli někoho silnějšího než já nebo někoho, kdo by mi pomohl. Ale vydal se na cestu až dospěl k táboru al-Hudzaliho a přidal se k jeho skupině. Po několika dnech si na něj počkal za jeho stanem a usekl mu hlavu. Poté ho naložil a jel s ním zpět do Medíny. A předtím, než dorazil, zjevil se Prorokovi (sAs) anděl Gabriel (mír s ním) a řekl mu: „Tento voják se zhostil svého úkolu výborně.“ Když ‘Abdulláh vstoupil do mešity, Posel Alláha (sAs) řekl: „Uspěl.“ Poté vstal a dal mu svou hůl a řekl: „Vezmi si mou hůl a opři se o ni, poznám tě podle ní v Den zmrtvýchvstání.“ Když Ibn Unajs zemřel, jeho přáním bylo, aby tato hůl byla s ním pohřbena. A toto jsou Muhammadovi muži, kteří bojovali ve jménu Alláha a nebáli se ničích výčitek. Toto byli příklady našich předků. Co se dnes děje? Proč jsme nyní pozadu? Není to protože jsme se vzdálili od svého náboženství? Vzdali jsme se úsilí, a tak nás Alláh pokořil. Džihád se může uskutečnit slovem či postojem, nejen bojem. Možná že, milí bratři, píšete nějaký článek či pár veršů, které vás mohou ochránit před ohněm v posmrtném životě, jestliže jste to psali ve jménu poselství Alláha a víry.
A vybral jsem pro vás příběh z naší doby, příběh „Hassána“, který říkával: „Alláh pro nikoho jiného nestvořil Oheň, než pro mne.“ Dále říkával: „Nenechal jsem ani velký ani malý hřích, abych ho nespáchal.“ A tak se ho několik mladíků často snažilo dovést na správnou cestu. A jednoho dne přišla ta správná chvíle. A tak se umyl, oblékl si čisté oblečení, navoněl se a šel se pomodlit s nimi modlitbu úsvitu, a tam uslyšel Alláhova slova: „Rci: ‚Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milosrdenství Alláhově, vždyť Alláh věru odpouští viny všechny. On Odpouštějící je i Slitovný.‘“ (súra 39: az-zumar: Skupiny, verš 53) Nevydržel a začal plakat a upřímně a ze srdce se kál. Po nějaké době, kdy se z něj stal správný věřící, řekl: „Při Alláhu, Alláh mi neodpustí mé hříchy, dokud neproliju každou kapku své krve v Jeho jménu.“ A tak se dovolil svých rodičů, aby mohl jít bojovat. Rodiče mu dali svolení s tím, že bude v Den zmrtvýchvstání za ně oba dva prosit u Alláha. A tak se Hassán vydává na cestu hrdosti a úcty. Jeho společníci o něm vypravují: „Viděli jsme u něj neskutečné věci, byl statečný, odvážný, hodný a citlivý. A v den, kdy zasáhla raketa jeho místo, viděli jsme ho, jak padá z nejvyšší hory mezi skály. A když jsme k němu spěchali, našli jsme ho ležet ve vlastní krvi. Chtěli jsme mu rychle nějak pomoci a on nám řekl: „Mlčte, přísahám, že slyším hlas „húr al ‘ain“ (žen z Ráje), který mě volá za tou horou.“ A to byl Hassán, který říkával: „Alláh pro nikoho jiného nestvořil Oheň, než pro mne.“
Prosíme Alláha o odpuštění a nechť od nás přijme naše činy, jelikož On je nablízku a naše prosby vyslyší..