Závěť

Datum: 14. 03. 2003
Imám: Karam Badawy

Chvála Alláhu, jen Jeho uctíváme a jen Jeho o pomoc a o vedení správnou cestou žádáme. Dosvědčuji, že není boha kromě Alláha, jediného, který nemá společníka, a dosvědčuji, že Muhammad (nmAž) je Jeho služebník a posel, vždy pravdomluvný a důvěryhodný. Nechť Alláh žehná jemu, jeho rodině a těm, kdož ho následují až do Soudného dne. Připomínejme si Alláha co nejvíce, dodržujme modlitbu a další pilíře Islámu a snažme se jít po správné cestě.

Milí bratři a sestry v islámu,
smrt je skutečnost, která se nevyhne nikomu z nás, ať si to uvědomujeme a připouštíme, nebo nikoliv. Postihne všechny, bez rozdílu na původ, národnost, rod, náboženství i postavení. Alláh řekl v Koránu: „Každá duše okusí smrti; a teprve v den zmrtvýchvstání obdržíte plně své odměny.“ (3:185) Smrt může přijít kdykoliv, v mládí nebo ve stáří, ve zdraví nebo v nemoci. Příčiny smrti mohou být nejrůznější, ale skutečnost je jistá. Měli bychom ji mít stále na paměti. Problém je, že na ni zapomínáme a nechceme si ji připomínat, často kvůli pozemským touhám.
Stává se, že někteří muslimové, poté co zemřou, zanechají po sobě hodně problémů kvůli nevyřešenému dědictví a může tak dojít k mnoha omylům z hlediska islámského práva šaríja. Hlavní příčinou těchto problémů bývá nesepsání závěti. Islámští vědci potvrdili, že sepsání závěti je nutné. A dokládají to výroky i skutky Proroka Muhammada (s.A.s.). Od ibn Omara, že Posel Boží (s.A.s.) řekl: „Muslim nemá povoleno, aby spal dvě noci a měl v srdci nebo v mysli rozhodnutí nějak naložit s nějakým svým majetkem (jako předmětem závěti), aniž by to do závěti zapsal.“ Posel Boží (s.A.s.) také odkázal všem muslimům svou závěť na smrtelné posteli – ať se starají o modlitbu, dohlížejí na své služebnice (pečujte o ně, neodpírejte jim jejich práva).
Vědci napsali podle Koránu a sunny několik bodů, které by měly být při sepsání závěti dodrženy. Pokud budou, nebude mít autor závěti zodpovědnost za nějaké chyby dědiců po jeho smrti.
1) Úvod – jeho jméno a jméno dědiců.
2) Připomenutí, aby byli bohabojní, protože Alláh nám předepsal bohabojnost, což si máme připomínat. Alláh říká: „A věru jsme přikázali těm, jimž dostalo se Písma, i vám samým, abyste byli bohabojní.“ (4:131)
3) Odkázat dědicům, aby dodržovali Islám, zachovávali jeho pilíře, aby umírali jako muslimové. Tento bod potvrzuje Alláh v Koránu, slovy Ibráhíma (a.s.): „A odkázal víru tuto Abraham synům svým, a také Jakub pravil: ‚Synové moji, Alláh pro vás věru vyvolil náboženství, a proto nesmíte zemřít, aniž se do vůle Jeho odevzdáte!‘“ (2:132) Tento bod je důležitý zejména pro nové muslimy.
4) Má odkázat, aby, když bude umírat, k němu přišli bohabojní lidé, aby mu připomínali Alláha, když jeho duše bude opouštět jeho tělo a aby mu připomněli slova „lá iláha illa lláh“. Od Muádze (r.a.a.), že Posel Boží řekl: „Kdo vyslovil jako poslední slova ‚lá iláha illa lláh‘, půjde do ráje.“
5) Pokud má dluhy, má je všechny sepsat, a dědici by se měli snažit je co nejdříve uhradit. Stalo se, že Muhammad (s.A.s.) odmítl provést pohřební modlitbu, když se dověděl, že zemřelý má dluhy. Jiný hadís od Abú Hurajry (r.a.a.), že Prorok (s.A.s.) řekl, že duše člověka je zavěšená s jeho dluhy, dokud nejsou zaplaceny.
6) Člověk má pozůstalým napsat, aby kvůli jeho smrti příliš neplakali a nepřeháněli v truchlení (nekřičeli, netrhali si oděv, nebili se apod.) Od Abú Masúd (r.a.a.), že Posel Boží (s.A.s.) řekl: „Není od nás ten, kdo se bije do tváře, trhá si oblečení a křičí jako v období nevědomosti (=džáhilíje – období před Islámem).
7) Ať napíše, aby mu po smrti udělali omývání, zabalili do plátna, udělali modlitbu a pohřbili do země, tedy vše podle islámských pravidel. Aby prosili Alláha, aby zemřelého upevnil (posílil) ve chvíli, kdy bude dotazován dvěma anděly. Je podle tradice Muhammada (s.A.s.), když pohřbívali mrtvého, že řekl prosbu Alláhovi, aby mu odpustil hříchy, a požádal Alláha, aby zemřelého posílil, protože teď je dotazován.
8) Je doporučeno, aby napsal místo, na kterém chce být pohřben (tím ulehčí rozhodování lidem, kteří se o něj postarají). Omar poprosil Áišu, když umíral, aby byl pohřben vedle Posla Božího (s.A.s.) a vedle Abú Bakra. Áiša s tím souhlasila.
9) Ať v závěti napíše, že se jeho dědictví má rozdělit podle šaríja a každému dědici se dá díl, který mu náleží. To je důležité obzvláště v zemi, kde platí jiné než islámské zákony.
10) Napsat, aby část dědictví byla rozdělena jako sadaqa. Je hadís, že když zemře syn Adama, jeho práce (činnost) se přeruší, kromě tří druhů: 1) trvající (pokračující) dobročinnost (pokud muslim postaví školu, nemocnici, mešitu, studnu apod.) 2) užitečná (prospěšná) věda, která slouží dalším generacím (vynález, objev léku apod.) 3) pokud po sobě zanechá dobrého věřícího syna, který na něj pamatuje a prosí pro něj za odpuštění.

Některé zásady, které by měly být respektovány při sepisování dědické závěti:
1) Nesmí v ní být specificky určeno pro jednoho člověka (nebo organizaci) více než třetina dědictví. Je hadís od Saad ibn abí Waqqás, když onemocněl, a ptal se Posla Božího, jestli může dát do závěti polovinu dědictví pro někoho, nebo dvě třetiny. Prorok řekl: „Ne, ne.“ Pak se zeptal: „A třetinu?“ Prorok odpověděl: „Třetina je dost. Kdybys nechal svoje dědice bohaté, tak je to lepší, než když je necháš chudé, nebo když žebrají.“
2) Nesmí v závěti zapsat pro některého dědice více, než bylo spočítáno podle šaríja, pouze kdyby to ostatní dědicové povolili. Je to podle hadísu, že by se neměla určovat výše dědictví pro dědice, kromě případu, že pro něj určí více a ostatní mu to povolí.
3) V závěti nesmí být zapsáno něco hříšného, v rozporu se šaríja. Pokud by se to přece jen stalo, nesmí se to aplikovat.
4) Je také doporučeno, aby se v závěti uvedlo, že autor není zodpovědný za manipulace se závětí a aby byla závěť ochráněna.