Hlavním důvodem vědeckého bádání u muslimů je v první řadě porozumět stvoření Alláha, neboť poznání Jeho dokonalosti nás k Němu přivede blíže. Našim cílem není přírodu sobecky využívat nebo ji ovládat jako soupeři Alláha ani usilovat o kontrolu nad životem a smrtí.
V době Proroka Mohameda (nechť mu Bůh žehná), si děti po adopci ponechávaly jména svých vlastních rodičů. Tato moudrost, která byla Proroku odhalena ve zjevení, dovolovala adoptivním rodičům péči o dítě, ale zároveň zde zůstávalo spojení s původní rodinou.
Předtím, než Islám zakázal adopci dětí (tj. přijetí za vlastní), Prorok Mohamed (nechť mu Bůh žehná) adoptoval Zaida ibn Haritha. Stal se Zaidem ibn Mohamed. Pak bylo ovšem zjeveno:
... a neučinil z vašich adoptivních dětí vaše syny skutečné. To jsou jen slova vaše, vyřčena ústy vašimi, avšak pouze Bůh mluví pravdu a vede po cestě správné. Nazývejte adoptivní děti své podle rodičů jejich, neboť to spravedlivější je před Bohem. A neznáte-li jejich otce, pak jsou to vaši bratři v náboženství a vaši bližní. A není pro vás hříchem to, co činíte omylem, nýbrž jen to, co srdce vaše zamýšlela - a Bůh je odpouštějící, slitovný. [Korán 33:4-5]
Muslimové tedy mohou adoptovat děti a chovat se k nim jako k vlastním (pěstounství), ale dítě musí zůstat legálně dítětem svých vlastních rodičů, i po jejich smrti. Po tomto vyhlášení Zaid přijal zpět jméno svého otce, přestože o něj Prorok Mohamed dál pečoval.
Toto se děje i v dnešní době. I přes svou špatnou situaci si berou Afgánci do svých domovů děti, jejichž rodiče zemřeli. V případě Bosny a Hercegoviny byly zachráněny stovky dětí a adoptovány charitativními organizacemi v Itálii, Německu či Francii, když žádná z islámských zemí neotevřela pro tyto děti své dveře. Ve skutečnosti jsou každým rokem adoptovány miliony dětí po celém světě.
V dnešní době mohou být děti adoptovány mezi státy i kontinenty. Moderní adopční právo však vyžaduje, aby všechny záznamy o původu dítěte byly zničeny nebo drženy v tajnosti. Ovšem tento postup je po letech následován dalším procesem - hledáním svých skutečných rodičů. Organizace National Adoption Information Clearinghouse odhaduje, že více než 60.000 Američanů pátrá po svých rodičích či dětech. Soudy přijímají jen dostatečné důvody k tomu, aby otevřely tajné adopční záznamy. Neexistuje žádná jednotící legislativa, která by se zabývala právem přístupu k informacím o rodičích či adoptovaných dětech. Pouze některé státy využívají systém přísežného prohlášení, kdy zainteresované strany mohou umístit do adopčního záznamu souhlas s uvolněním těchto informací. Ovšem i kdyby byly tyto záznamy poskytnuty, nemusí zdaleka obsahovat všechny informace. To sebou nese mnoho různých problémů. Jedním z nich je otázka zdravotní, a to jak v případě posuzování vhodnosti dítěte k adopci, tak i v dalších situacích, kdy je potřeba znát genetické rodiče. V případě recesivního genetického onemocnění a přenašečství, je nutná přesná genetická diagnóza. Ovšem pokud rodiče zamýšlejí dát své dítě k adopci, musí se rozhodnout, kolik lékařských informací poskytnout. Někteří rodiče z obavy, aby dítě nebylo odmítnuto, neposkytnou úplné informace, někdy dokonce žádné. Rodiče sami ani nemusí vědět, že trpí nějakou nemocí. V takových případech je potom velmi těžké vystopovat své děti nebo rodiče.
Kvůli těmto problémům zvýšily adopční agentury požadavky na informace týkající se zdravotního stavu dětí. Požadovány jsou také informace o rodičích, jejich etnickém původu a tedy genetickém zatížení, např. v případě dětského neurologického onemocnění Tay-Sachs, kterým jsou zatížení Židé rodu Aškenazi, neboť u některých nemocí může včasné určení zabránit nástupu dané nemoci. Místo toho, aby se lidstvo drželo zjevené islámské moudrosti, která by mohla pomoci vyřešit lékařské i další problémy spojené s adopcí, začaly adopční agentury využívat k získání informací o zdravotním stavu dětí genetické testy. Takto získané informace dítě však spíše poškozují, než by sloužily pro jeho dobro. Genetické testy, které mají určit vhodnost dítěte k adopci u něj navozují stav úzkosti, nízkou sebeúctu, nejistotu a strach, že bude odmítnuto. V dalším životě pak mohou nastat problémy při hledání zaměstnání nebo uzavření zdravotního pojištění, pokud bude tento handicap uveden ve zdravotních záznamech. Pokud se zjistí, že je dítě přenašečem recesivního genu pro nějaké onemocnění, nemusí se to vůbec projevit, ovšem pokud to bude v jeho zdravotních záznamech, může mu to ublížit. Tyto testy někdy nemají ani žádné opodstatnění, neboť nemoc kterou stanoví je neléčitelná. Pouze se neustále zvyšují náklady na lékařská vyšetření a psychická zátěž dítěte.
Pomocí nových genetických testů byl zvýšen počet nemocí, které mohou být určeny, přesto bývá diagnóza stanovována jinými metodami a je závislá na schopnosti lékaře interpretovat výsledky vyšetření a znalosti teorie pravděpodobnosti. Dítě často není adoptováno pro nemoc, u které nemůže nikdo dopředu říci, zda se vůbec projeví a bude toto dítě jakkoliv zatěžovat. Přestože genetické testy mají nesporné místo v dnešní medicíně a prokazují lidem nemalou službu, adopce rozhodně není vhodným místem pro jejich využívání.
Adopce v Islámu je potěšení z péče o dítě, které sice není právně adoptované, ale rodina se k němu chová jako k vlastnímu. Vždyť když matka porodí dítě, neexistují nikde záruky o jeho budoucím zdraví. Každý se snaží starat nejlépe, jak umí. Genetické testy prováděné za účelem stanovení vhodnosti dítěte k adopci tomuto naprosto odporují.