Chtěla bych se s vámi podělit o smutek, který sdílím s mnoha mými drahými bratry a sestrami v Islámu, kteří se distancovali od svých rodin jen proto, že přijali náboženství Islám.
Drahá rodino,
nejdříve vám chci říct: „Miluji vás,“ jste má rodina. Nezapomněla jsem na vás.
Láme mi srdce, že nesouhlasíte s mým životním výběrem, že jste si vybrali zamítavý postoj. Když se mnou nesouhlasíte, alespoň respektujte mé rozhodnutí. Kdybyste jen věděli, jak těžké rozhodnutí to pro mě bylo, jak těžké je být muslimem – zvláště muslimskou ženou – v této době.
Zkusili jste si někdy představit, jaké druhy závazků to představuje, být muslimem? Není to tak lehké, jak byste si mohli myslet. Chtěla bych, abyste mohli proniknout do mé mysli, abyste se mohli podívat mýma očima a poznat – třeba jen na okamžik – jak se cítím, s čím se musím potýkat a jaké to je.
Myslete minutku na něco, co pro vás hodně znamená, k čemu máte tak vřelé city, že byste kvůli tomu dokázali ztratit celou svou rodinu a přátele; odcizit se lidem, které jste znali celý svůj život. Najednou jste mezi nimi cizincem, vyvrhelem, ztracenou duší, protože nemáte dostatek zdravého rozum a nevíte, co vlastně děláte, každý vám bude opakovat, že „zahazujete celý svůj život“.
Myslete na to, jak silně musíte cítit to, co se chystáte udělat.A nejedná se jen tak o nějaký čin, ale čin, který vyžaduje upřímnost a pevnou víru, čin, který nesmí být brán na lehkou váhu. Čin s následky jako je obětování světských věcí, ztráta přátel a rasismus, když jmenujeme jen několik.
Myslete na něco ve svém životě, co pro vás znamená tak mnoho.
Mohli byste obětovat svou kariéru? Peníze? Nové auto? Dům?
Bylo by pro vás lehké vzdát se mnoha z potěšení, které nabízí tento svět?
Myslete na svou rodinu. Jak se vyrovnáte se ztrátou lásky celé rodiny pro to „něco“, co pro vás znamená tak mnoho. Už po vás nikdo nechce, abyste zašli na kousek řeči – protože se bojí, že byste mohli zmínit to „něco“, co pro vás tolik znamená.
Ale když vaše rodina zavolá, nemůžete si pomoci a musíte to zmínit. Proč? Protože to je „něco“ čemu jste oddali celý svůj život. Tiše je prosíte: „Drahá rodino, prosím nebuďte uražení. Zkuste to a poslouchejte. Je to pro mě důležité. To jsem já.“
Ale pak znovu začnou mluvit o tom, co slyšeli ve zprávách o tom „něčem“, co vy tak milujete a věříte tomu. Cítíte se neschopni promluvit. Se zraněným srdcem se snažíte hájit slušnost a zdravý rozum. Cítíte se neschopní. Víte, že vaše náboženství je náboženstvím míru, ale nenacházíte slova, jak to říci dostatečně pevně. Ani jim nedokážete říci, co víte z vašeho bádání a osobních zkušeností s „tím náboženstvím“ a „těmi lidmi“. Jen posloucháte, protože televize ví samozřejmě všechno lépe.
Brzy poznáte, že kvůli tomu „něčemu“, co jste si vybrali, už nemáte ani právo diskutovat nebo komentovat žádné záležitosti týkající se města, státu nebo země, kde jste strávili celý svůj život. Pokud to uděláte – řeknou vám (místo aby vás respektovali pro váš názor), že byste měli být ze země vypovězeni.
Představte si, jak jdete do obchodu třeba jen pro obyčejný chleba. Když nasednete do svého auta a jedete ulicí, někdo začne vykřikovat nadávky při pouhém pohledu na vás, protože jste oblečeni podle toho „něčeho“, čemu věříte tak pevně. Pravděpodobně si myslí, že jim nerozumíte – ale vy jim rozumíte velmi dobře.
Musíte si na to zvyknout, když chodíte ven hodně, může se vám to stávat často. Také nezapomeňte, že jste „utiskovaná“ a lidé se na vás dívají se soucitem a pohrdáním jako na „utiskovanou ženu“ – i když o vás nevědí zhola nic.
Toto všechno se děje, přestože jste si to „něco“ sama vybrala, žijete to každý den – bez přinucení, ale jen proto, že věříte, že je to správné.
Myslete na to všechno, když řídíte své auto. Vstoupíte do obchodu a cítíte, že všechny oči se upírají na vás – najednou uslyšíte smích – pomyslíte si pro sebe, oni se nesmějí mě, že? Ale samozřejmě to víte nejlépe. To všechno pro to „něco“, co tolik milujete. Na uličce s chleby si všimnete ochranky, která vás sleduje po všech uličkách v obchodě a když se podíváte jejich směrem, diskrétně se zadívají na odložené krabice, aby se neprozradili.
Když se dostanete k pokladně, připraveni zaplatit – všimnete si, jak zdvořilá je pokladní k ženě před vámi. Ale nedělejte si zbytečné naděje, nic z toho nenajdete, když přijde řada na vás. Při nejlepším dostanete rezervovaný pohled. Při nejhorším … radši nemyslet. Nevadí, už jste na cestě domů. Je lepší jít rovnou domů, domov je pohodlí.
Ale je to skutečně tak? Občas někdo zaťuká na vaše dveře, vy otevřete, ale nikoho nenajdete. Jdete ven vyzvednou poštu a zpoza rohu vyběhnou hulákající děti: „Ty sem nepatříš!“ O něco později se teenageři ze sousedství rozhodnou pobavit tím, že stojí u vaší příjezdové cesty a nadávají vám, přestože jste ve svém vlastním domě. A to je jen začátek jednoho dne vašeho života, počkejte, je toho ještě daleko více …..
Nechápejte mě špatně: jsou i okamžiky útěchy a obdivu od některých lidí, ale málo a jen občas.
Nyní se zamyslete. Je zde něco, co milujete tak moc?
Dobře, můžete se zeptat: „Má to vůbec cenu?“ Řeknu vám bez zaváhání: „Ano“.
Všechno toto a ještě víc. Protože to „něco“, Islám, je můj způsob života, moje láska, můj klid, moje naděje. Můžete si pomyslet: „Být obtěžována není moc pokojně.“ Ale je to tak. Nikoliv obtěžování, samozřejmě, ale důvod, který je za mými činy, moje víra. Důvod, proč se oblékám, jak se oblékám a život, který jsem si vybrala. A chci říci znovu, nemyslete si, že jsem se rozhodovala lehce. Věřím a vím, že tento způsob života je správný a dobrý.
Když ze mě nemůžete být šťastní, buďte přinejmenším spokojeni, že jste vychovali někoho, kdo stojí pevně při tom, čemu věří. Ne pouze slepý následovník, ne pouze jeden z davu, ne třtina větrem se klátící.
Když mě nemůžete podpořit v mém rozhodnutí, buďte alespoň spokojeni a respektujte mě pro mé přesvědčení, morálku a hodnoty.
Buďte rádi, že nežiji imorální, vulgární a nečestný život.
Vězte, že to, čemu věřím, Islám, není něco, co bych dělala, protože je to populární nebo nejlepší způsob, jak získat přátele a vlivné lidi.
Všimněte si, že to není jen nějaká fáze života, kterou procházím a že já nejsem žádný poblázněný fanatik.
Snažím se být nejlepším lidským stvořením jakým jen můžu být. Není to lehké, ale já věřím, že mě to přivede do Ráje, pokud se budu snažit dostatečně a stát pevně na víře, že „zde není nic hodno uctívání, kromě Alláha Jediného, bez jakýchkoliv partnerů.
Kde jsem se naučila, že bych se měla snažit být nejlepší jakou jen můžu být a zakoušet těžkosti při trvání na tom, o čem si myslím, že pravda?
Haló, nebyla jsi to ty, maminko? Tatínku! Cožpak jste mě to neučili?
Napsala jsem tento dopis před 14 lety, hned po tom, co jsem přijala Islám.
Celá moje rodina mě nyní respektuje pro mou víru. Alhamdulillah.
Jestliže právě procházíte tím, čím jsem procházela i já, radím vám, moje sestro či můj bratře, mít trpělivost. Nechť je vašim cílem žít Islám každý den. A žádejte Alláha o vedení. Ámín.