POJEM ZBOŽNOSTI V ISLÁMU

Mnozí lidé, dokonce i někteří muslimové, si mylně vykládají pojem zbožnosti v Islámu. Zbožnost v obvyklém smyslu slova se chápe jako provádění rituálních úkonů jako jsou modlitby, půst, dobročinnost apod. Toto omezené chápání zbožnosti je jen jedna část významu tohoto pojmu v Islámu. Je tomu tak proto, že tradiční definice zbožnosti v Islámu je souhrnná definice, která zahrnuje téměř všechno obsažené v činnosti kteréhokoliv jedince.
Definice zní asi takto: "Zbožnost je všezahrnující termín pro všechno, co Bůh miluje na vnitřních i vnějších výrocích a činech určitého člověka."
Jinými slovy, zbožnost je vše, co někdo říká nebo dělá pro potěšení Boží. Zahrnuje samozřejmě rituály stejně jako články víry, společenskou činnost a osobní přínos k blahu ostatních lidských bytostí.

Islám pohlíží na jedince jako na celek. Vyžaduje po něm, aby se cele poddal Bohu, jak to prorokovi Mohamedovi objasnil Korán: "Rci: ‚Věru modlitba má, obřady mé, život můj i smrt má náležejí Bohu, Pánu lidstva veškerého, jenž společníka nemá žádného. A toto mi bylo nařízeno a já první jsem z těch, kdož do vůle Jeho se odevzdali.'" (Korán, 6:162-163) Přirozený výsledek tohoto poddání se je, že veškeré jedincovy činy by měly odpovídat pokynům toho, komu se člověk poddává. Islám je způsob života, proto od svých vyznavačů vyžaduje, aby utvářeli svůj život podle jeho učení v každém ohledu, náboženském i jiném. Některým lidem, kteří přemýšlejí o náboženství jako o osobním vztahu mezi jednotlivcem a Bohem, který nemá žádný vliv na činy mimo rituální úkony, by to mohlo znít neobvykle.

Islám však příliš nepřemýšlí o pouhých rituálech, které se provádějí mechanicky a nemají žádný vliv na vnitřní život jedince. Korán oslovuje věřící a jejich sousedy z lidí Knihy, kteří se s nimi přeli o změně směru při modlitbě (qibly) v následujícím verši: "Není zbožnosti v tom, když obracíte tváře své směrem k východu anebo k západu, však ten jest zbožným, kdo uvěřil v Boha, v den soudný, v anděly, Písmo a proroky, a ten, kdo z lásky k Bohu dává z majetku svého příbuzným a sirotkům a nuzným a poutníkům a prosícím a na otroků vykoupení, a ten, kdo modlitbu dodržuje a dává povinnou almužnu. A zbožní jsou ti, kdož úmluvy své dodržují, když je jednou uzavřeli a kdož trpěliví jsou v protivenství, v neštěstí a v dobách zlých. Tito jsou spravedliví a tito jsou, kdož se bojí Boha." (Korán, 2:177)
Skutky v uvedených verších jsou zbožné skutky, ale jsou jen částí zbožnosti. Prorok nám řekl o víře, která je základnou zbožnosti, že "má přes šedesát nebo přes sedmdesát větví: nejvyšší z nich je víra v jedinost Boha, tedy není boha kromě Alláha a nejnižší ve škále zbožnosti je odstraňování překážky z cesty a stydlivost je též jedna větev víry." (Muslim č. 51)

Poctivá práce je v Islámu považována za typ zbožnosti. Korán říká: "Rci: ‚Jednejte, a Bůh uvidí činy vaše stejně jako Jeho posel a věřící! ...'" (9:105) Hledání vědění je jeden z nejvyšších typů zbožnosti. Prorok řekl svým společníkům, že: "hledání vědění je (náboženská) povinnost každého muslima, ..." (Ibn Mádžah č. 220) Společenská vlídnost a spolupráce jsou částmi zbožnosti, když se činí pro Boha, jak nám Prorok říká: "Obdařit bratra úsměvem je pro tebe dobročinnost, přikázat vhodné a zakazovat zavrženíhodné je dobročinnost, poradit někomu v nouzi je pro tebe dobročinnost, ukázat slepému cestu je pro tebe dobročinnost, odstranění kamene, trnů nebo kostí z cesty je pro tebe dobročinnost a nalít do nádoby sousedovy trochu vody ze své nádoby je pro tebe dobročinnost." (at-Tirmidhi č. 1879).

Stojí za povšimnutí, že vykonání povinnosti je považováno za druh zbožnosti. Prorok nám řekl, že "cokoliv člověk utratí pro svou rodinu, a dělá to čistě pro Alláha, bude mu to počítáno jako druh dobročinnosti" (al-Buchárí č. 53). Laskavost ke členům vlastní rodiny je zbožný úkon. Prorok (NMBŽ) řekl: "cokoliv utratíš kvůli Alláhovi, budeš za to odměněn, dokonce když vložíš své ženě do úst sousto." (al-Buchárí č. 54). Nejen toto, ale i úkony, které rádi provádíme, se považují za zbožné úkony, když se provádějí podle Prorokových pokynů. Někteří Prorokovi přátelé mu řekli: posle Boží, bohatí muslimové získali tolik odměn, modlí se stejně jako my, postí se stejně jako my a navíc konají dobročinnosti ze svého bohatství. Prorok řekl: cožpak nevíte, že Alláh vám dal to, čím můžete odměnu získat? Každá tasbíhah (subhána Alláh) je dobročinnost, říci Alláhu akbar je dobročinnost, říci alhamdu lilláh je dobročinnost, říci lá iláha illa Alláh je dobročinnost, přikázat vhodné a zakázat zavrženíhodné je dobročinnost, pohlavní styk se svou manželkou je také dobročinnost. Společníci užasli a ptali se: "Jak to, že bude jeden z nás odměněn za něco, co tak rád dělá?" Prorok se jich zeptal: "Dejme tomu, že uspokojuje svou touhu nelegálně, nemyslíte si, že za to bude potrestán?" Odpověděli: "Ano." "Takže," řekl, "když ji uspokojí legálně se svou ženou, bude za to odměněn." (Muslim č. 1674). Znamená to, že jde o zbožné úkony.
Proto také Islám nepovažuje pohlavní styk za špinavost, které by se měl člověk vyhýbat. Je to špinavost a hřích jen tehdy, když jej ukájíme mimo manželský život. Z předešlé diskuze je zřejmé, že pojem zbožnost je v Islámu souhrnný pojem, který zahrnuje všechny pozitivní činy jedince. Souhlasí to s všezahrnující povahou Islámu jako životního stylu. Řídí lidský život na všech jeho úrovních: život jedince, společenský život, hospodářský, politický a duchovní. Proto tedy Islám poskytuje vedení až do nejmenšího detailu života člověka na všech těchto úrovních. Dodržování těchto detailů znamená v té které oblasti dodržovat islámské pokyny. Pro člověka je velmi povzbudivé, když si uvědomuje, že všechny jeho činnosti Bůh považuje za akty zbožnosti. To by mělo jedince vést k hledání Boží radosti ve svých činech a snažit se je vždy provádět co nejlépe, ať už ho sledují jeho nadřízení, nebo je sám. Vždy je totiž přítomen nadřízený, který ví přesně všechno, Bůh.

Když probíráme nerituální islámskou zbožnost jako první, neznamená to, že si nevážíme důležitosti rituální zbožnosti. Když se akty rituální zbožnosti provádějí opravdově, povznášejí člověka morálně a duchovně a umožňují mu, aby prováděl činnosti ve všech oblastech života v souladu s vedením Božím. Klíčovou pozici mezi rituálními akty zaujímá Salat (rituální modlitba) hned ze dvou důvodů. Za prvé, odlišuje věřícího od nevěřícího. Za druhé, zabraňuje jedinci ve všech druzích hříchů a neřestí tím, že mu poskytuje příležitost přímého spojení s jeho Stvořitelem, a to pětkrát denně, čímž obnovuje svou úmluvu s Bohem a neustále hledá Jeho vedení: "Jen Tebe uctíváme a jen Tebe o pomoc žádáme. Veď nás stezkou přímou." (1:4-5)

Modlitba je vlastně prvním praktickým projevem víry a také hlavní podmínkou úspěchu věřících: "Šťastní jsou ti věřící, kteří v modlitbách svých jsou pokorní." (23:1-2)

Tentýž fakt zdůraznil Prorok [NMBŽ] když řekl: "Kdo pečlivě a přesně koná modlitbu, ona pro něj bude v den soudný světlem a důkazem, a zachrání jej před peklem, a ten, kdož o modlitbu nedbá, nebude pro něj ani světlem ani důkazem a on sám bude v den soudu společníkem Qárúna, faraona, Hamána a Ubaj Ibn Chalafa." (Ahmed č. 6288).

Po Salat (modlitbě) je důležitým pilířem Islámu Zakat (almužna chudým). V Koránu se modlitba a almužna vyskytují obvykle společně. Stejně jako modlitba je i almužna projevem víry a potvrzuje, že Bůh je jediným vlastníkem všeho ve vesmíru a to, co lidé vlastní, jim bylo svěřeno do rukou Bohem, který z nich udělal správce, povinné s majetkem zacházet podle Jeho vůle: "Věřte v Boha a posla Jeho a rozdávejte z toho, v čem učinil vás posledními vlastníky!" (57:7)

V tomto ohledu je Zakat aktem oddanosti, která podobně jako modlitba přibližuje věřícího k jeho Pánu.

Vedle toho je Zakat prostředkem přeskupení bohatství, které svým způsobem omezuje rozdíly mezi třídami a skupinami. Značně přispívá ke stabilitě společnosti. Očišťuje duši bohatých od sobectví a duši chudých od závisti a odporu vůči společnosti a ucpává tak kanály vedoucí k třídní nenávisti a umožňuje, aby vytryskly prameny bratrství a solidarity. Taková stabilita není založena pouze na osobních pocitech bohatých; stojí na pevně ustanoveném právu, které, kdyby je bohatí popírali, by bylo vynuceno, v případě nezbytnosti, i silou.

Sawm (půst během dnů měsíce ramadánu) je další pilíř Islámu. Hlavní funkcí postění je, aby se muslim očistil "uvnitř", podobně jako jiné aspekty šarícy očišťují "vně". Takovou čistotou reaguje na to, co je dobré a pravdivé a odvrací se od toho, co je lživé a zlé. Proto můžeme v koránském verši slyšet: "Vy, kteří věříte, předepsán vám jest půst, tak jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli - snad budete bohabojní!" (2:183)

Postění probouzí jedincovo svědomí, protože se postí nejen na veřejnosti, ale i v soukromí. Pěstuje jeho trpělivost a pevnou vůli. Učí ho nesobeckosti, protože člověk, který sám pociťuje strádání, se lépe vcítí do útrap jiných lidí a rychleji reaguje na jejich potřeby. Půst umožňuje člověku zvládnout umění zralé přizpůsobivosti, protože ho donutí změnit styl a rytmus každodenního života. Učí také člověka principům upřímné lásky, neboť dodržuje-li půst, dělá to z hluboké lásky k Bohu. Navíc nabízí postění povinný odpočinek přepracovanému lidskému stroji po dobu celého jednoho měsíce.

Nakonec přicházíme k al-hadždž (pouť k Božímu domu v Mekce). Tento velmi důležitý pilíř Islámu manifestuje jedinečnou jednotu, rušící všechny možné rozdíly. Muslimové ze všech koutů světa, oblečeni do téhož oděvu, odpovídají na volání hadždže jednohlasně a jednojazyčně: LABBAIK ALLAHUMMA LABBAIK (Přicházím, můj Pane, přicházím). Během hadždže se provádí cvičení v přísném sebeovládání a disciplíně, nectí se jen posvátné věci, ale dokonce i život rostlin a ptáků je neporušitelný, takže všichni žijí v bezpečí: "A kdo v úctě bude mít posvátné věci Boží, bude to pro něj lepší u Pána jeho." (22:30) "A má-li kdo v úctě obřady Boží, je to známka bohabojnosti srdcí." (22:32)

Pouť dává příležitost všem muslimům ze všech skupin, tříd, organizací a vlád po celém muslimském světě, aby se každoročně sešli na velkém setkání. Čas a místo tohoto setkání určil jejich jediný Bůh. Pozvání k účasti má každý muslim. Každý muslim účastnící se poutě má zaručenou naprostou bezpečnost a svobodu, pokud on sám tuto bezpečnost nenaruší.

Takže zbožnost v Islámu, ať už je rituální nebo nerituální povahy, vede jedince tak, aby miloval svého Stvořitele nadevšechno a získal tak neochabující vůli a ducha vymýtit všechno zlo a útlak z lidské společnosti a nastolit slovo Boží na tomto světě.