Jeden
král seděl na svém trůně pyšně jako páv a jeho oči jiskřily. Vojáci se před ním
třásli strachem, protože měl srdce tvrdé jako kámen a i to bylo málo. Král
pokynul hlavou na znamení, že před něj může předstoupit kouzelník. Kouzelník
vešel, pokorně se poklonil panovníkovi a říká:
"Buď pochválen můj vládce,
který jsi mi milostivě dovolil předstoupit před tebe. Milý králi, přišel jsem
vám říci, že jsem zestárl a že mě mé síly opouští. Bojím se, že až umřu, mé
znalosti magie odejdou se mnou. Přikažte prosím, aby se dal hledat bystrý
chlapec, kterého bych naučil své umění magie."
Král řekl: "Chvála
tobě, můj dobrý kouzelníku. Celý svůj život jsi mi sloužil věrně. Byl jsi
oddaný, důvěryhodný, a proto splním tvé přání."
Král
vydal rozkaz dle kouzelníkova přání. Byl vybrán bystrý chlapec krásného a
oduševnělého vzhledu, na ústech mu pohrával úsměv. Byl dobrý a šikovný.
Kouzelník pozoroval chlapce zkoumavým pohledem, chtěl najít další rysy jeho
charakteru. Popovídal si s ním a ujistil se, že je to ten pravý. Hotový poklad.
Potom řekl: "Dobře jste vybrali. Vidím, že jsi chytrý a k tomu bystrý.
Doufám, že se nemýlím."
Každý den chodil chlapec ke kouzelníkovi, aby se od něho naučil základy magie. Ale nadšen z toho nebyl. Nepřál si takovou službu, jenže co měl dělat? Proti nařízení krále se nemůže vzepřít.
Jednoho dne, když šel chlapec za kouzelníkem, ho někdo stydlivě oslovil. Byl to stařec Monah, který žil sám a chtěl seznámit chlapce s pravdou a vírou v Alláha. Chlapec souhlasil s návštěvou u Monaha, otevřel své srdce jeho dobrosrdečným radám a učení. S potěšením naslouchal šíření vědomostí a krásu slov tohoto zbožného člověka.
A tak se
u něj chlapec každý den na chvíli zastavoval, aby se naučil moudrosti a něco čím
by mohl být prospěšný tomuto světu. Chtěl si něco z toho nechat i do dalšího
života a také pro ostatní lidi. Kouzelníkovi o tom nic neřekl, bál se, že bude
mít potíže. I Monah mu radil, aby nic nikomu neříkal, dokud Alláh neurčí jinak.
A dobře udělal.
Časem se chlapec začal v chování měnit.
Dokdy však
zůstane ve strachu ze dvora, kouzelníka a lži?
Jak se má zbavit svého
nechtěného břemene?
Jednoho
dne uviděl davy tlačících se lidí. Něco jim stálo v cestě. Copak to asi je?
Zvědavost zvítězila, a tak se chlapec přiblížil. Spatřil obrovské a hrozné
zvíře, které bránilo lidem v cestě. Všichni z něho měli velký strach.
Chlapec pozvedl ze země malý kámen a řekl: "Alláhu, jestli je pro Tebe
dražší to, co činí Monah než to, co činí kouzelník, zabij toto zvíře."
Potom se napřáhl a hodil kámen. Trefil ho a zvíře kleslo mrtvé k zemi.
Lidé se tomu začali velice divit a seskupili se kolem. Chlapec běžel rychle k
Monahovi. Byl hodně rozrušený, srdce jako by mu mělo vyskočit z hrudi.
Monah
uklidňoval chlapce slovy: "Synu, ty jsi dnes lepší než já! Slyšel jsem vše,
co mi říkáš. Musíš vědět, že Alláh je stále s tebou a že každý věřící je v
pokušení. Možná se ti stane něco nedobrého. Buď však silné víry, trpělivý,
neupozorňuj na mne. Pros Alláha, aby ti ve všem pomohl."
Chlapec
se stával více bohabojným a lidé si ho více vážili. Teď už mohl s Alláhovou
pomocí uzdravovat slepé, postižené morem a ostatní nemocné. O tom slyšel jeden z
králových blízkých důvěrníků a rádců, který vždy stál po boku krále. Vzal
obrovské množství drahých darů a šel za chlapcem.
Řekl mu: "Jak vidíš,
jsem slepý. Jestli mi vrátíš zrak, všechno toto je tvé," a ukázal na dary.
Chlapec odpověděl: "Já jsem stejný jako vy všichni. Nemohu někoho
uzdravit, jediný, kdo to dokáže je Alláh. Jestli věříš, Alláhu sláva, budu se
modlit za tvé uzdravení."
Když to
učinil, králův rádce byl š»astný, protože ho Alláh vyléčil. Teprve teď si však
uvědomil, že Alláh je jeden a jediný. Okamžitě padl na zem do sudžúdu a děkoval
Alláhovi. Dalšího dne přišel ke králi a sedl si jako obvykle. Král byl
překvapen, když zjistil, že už není slepý. Zeptal se ho: "Kdo ti navrátil
zrak?"
A zbožný rádce odpověděl: "Alláh, můj vznešený pán, mi vrátil
zrak."
I rozběsnil se král a křičel: "Jakpak že uznáváš jiného mimo
mě? Řekni mi, kdo tě navedl k tomu, že existuje někdo vyšší než já?"
Trval na tom, až se rádce přiznal, že to byl chlapec.
Král
nařídil, aby ho přivedli. Když chlapce dovedli, zeptal se ho král: "Synu,
cožpak se tvá magie stala tak silná, že dokážeš uzdravit slepé, postižené morem
a činit další neobyčejné věci?"
Chlapec odpověděl: "Nikoho neléčím,
kouzla neuzdravují. Není nikoho kromě Alláha, ten je jediný, který dokáže
uzdravovat."
Král přidává na síle v hlase: "Naučím tě, abys byl více
poslušný vůči svému pánovi. Jenom já jsem tvůj vznešený pán a nikdo není
vznešenější! Musíš mi ukázat toho, kdo tě pobláznil a naučil tě slova, kterými
tady mluvíš."
Nařídil
chlapce mučit, dokud se chlapec nepřiznal, že to byl Monah. Král se obával, aby
lidé nezačali uctívat někoho jiného, to by znamenalo probuzení všech a jistou
zkázu království. Z tohoto důvodu vydal okamžitý rozkaz k zadržení Monaha. Když
ho předvedli před panovníka, nebylo mu umožněno, aby začal mluvit, protože
rozzuřený vladař se hned chopil slova: "Tak ty jsi ta příčina zkázy? Cožpak
chceš, aby byli lidé vůči mně neposlušní? Jak si můžeš dovolit tvrdit, že mají
jiného pána mimo mě? Přestaň s tímto učením, jestli neuposlechneš, trest smrti
tě nemine!"
Monah se však králových výhrůžek nebál: "Mým Pánem je
Alláh a ty mě nemůžeš donutit ani násilím, abych se vzdal své víry! Dělej po
podle své vůle."
Neuběhlo
pár minut a král přikázal, aby mu donesli sekeru, kterou byla vzápětí vykonána
poprava. Potom se král obrátil ke svému rádci se slovy: "S tebou jsem trávil
hodně času, ty jsi můj přítel. Radím ti, aby jsi zanechal svoji víru a my mohli
i nadále zůstat přáteli."
Rádce však odmítl a král s ním učinil to
stejné, co s Monahem.
Pak
nařídil přivést chlapce. Obrátil se k němu laskavě: "Vzdej se své víry,
chlapče. Byla by velká škoda, aby hoch jako ty ztratil život kvůli nesprávné
víře. Neobětuj se na rozpuku svého mládí. Vra» se k víře svých otců a předků."
Chlapec se však nenechal oklamat a zůstal pevný ve své víře, i když
věděl, co se stalo s Monahem a královým přítelem. Otočil se k vládci a řekl:
"Věřím v Alláha jako Pána a není nikoho jiného. Naložte se mnou, jak chcete."
Král tedy nařídil poddaným, aby chlapce odvedli na vysokou horu, kde mu mají vyhrožovat, že pokud nezanechá své víry, shodí ho dolů do propasti. Byl by to odstrašující případ pro ostatní lidi stejné víry.
Na hoře
chlapec poprosil Stvořitele: "Ó Alláhu, potrestej je pro jejich hříchy."
Najednou se hora začala třást a královi sluhové spadli do propasti.
Chlapec se zdviženou hlavou, rázným krokem přistoupil opět ke králi. Ten, když
ho spatřil, byl velice překvapen a udiven. Tak zvolal: "Zvláštní věci se s
tebou dějí! Kde jsou ti lidé, které jsem poslal s tebou?"
Chlapec
odpověděl: "Alláh mě osvobodil..hora se zatřásla, tví sluhové spadli do
propasti, a tak nemohli vykonat křivdu, kterou jsi jim poručil."
Král se
rozběsnil a rozkázal vojákům odvést chlapce člunem daleko, kde ho mají vhodit do
vln, aby se utopil. Chlapec uprostřed rozbouřeného moře poprosil Alláha o pomoc.
On vyslyšel hochovu upřímnou prosbu. Královi vojáci se všichni utopili a chlapec
se vrátil s pevnou vírou a jistotou v pomoc Alláha.
Na odpovědi králi si dal
záležet, pronesl ji sladce: "Alláh mě osvobodil od vašich vojáků, kterými
nechal nakrmit ryby."
Král pukal vzteky, když chlapec dodal: "Králi,
vy mě nemůžete zabít, jedině až vám řeknu, co máte udělat."
Rozhněvaný
panovník bez okolků souhlasil: "Učiním, jak mi řekneš."
Chlapec
hlasitě pronesl: "Pozvěte lidi na nějaké velké prostranství a připoutejte mě
k velké palmě. Vezměte silný luk, šíp z mého toulce a nabijte jím. Pak řekněte,
ve jménu Alláha, chlapcova Pána. Natáhněte tětivu, vystřelte střelu přímo na mě.
Jestli takto učiníte, uspějete a určitě mě usmrtíte."
Král řekl:
"Souhlasím!"
Seskupil lidi na velkém trhu, připoutal chlapce k palmě. Vzal šíp, napjal luk a řekl: "Ve jménu Alláha, chlapcova Pána." Zamířil a vystřelil. Trefil zbožného chlapce rovnou mezi oči a tím ho usmrtil. Umřel jako šahíd. Jeho poslední slova byla: "Není boha kromě Alláha."
Lidé se
na vlastní oči přesvědčili o chlapcově upřímnosti a všichni vyslovili nejsladší
slova, která může jazyk vyslovit: "Věříme v Alláha, chlapcova Pána."
Král se zděsil! Stalo se to, čeho se nejvíce obával. Celý národ se stal
zbožným. Dvořané ani vojáci nemohli najít odpovídající řešení, které by lidi
odvrátilo od pravé víry v chlapcova Pána. Král nevěděl, co má dělat.
Někteří
z jeho přátel mu poradili: "Vidíš, to čeho ses nejvíce bál, se stalo. Nebyl
jsi dost opatrný. Celý tvůj národ je teď zbožným. Nařiď však, aby byl vykopán
příkop, nech ho naplnit dřívím a smolou, zapal vatru. Přikaž vojákům, že ten kdo
se nezřekne své víry, a» ho vhodí do ohně."
Bismillahi Rahmani
Rahim, |
A tak se
tedy učinilo. Když přišla řada na jednu ženu, která držela své novorozené dítě v
náručí, stala se nevídaná věc.
Když ji dotáhli k ohni, smilovala se nad dítětem
a ono promluvilo: "Maminko, buď trpělivá, ty jsi v právu!"
Když to
matka uslyšela, skočila do ohně sama i s dítětem.
Ale od plamenů je zachránili
andělé a odnesli je do Ráje, který je přislíben trpělivým a zbožným.
Příběh vychází z autentického vyprávění Proroka Muhammada (nechť mu Alláh žehná a dá mír), který vysvětluje zmínku o "Lidech příkopu" ve Svatém Koránu v súře č.85 Souhvězdí, verši č. 4.
Přeloženo z bosenské Knihy pohádek autorů Mohameda Selimeh, Mohameda Džunbaz a Muhjjiddina Selimeh