Byl islám šířen ohněm a mečem? Bylo heslo "Korán nebo meč" muslimským znakem? Byli muslimové imperialisté a bažili po světské moci nebo drancování? Někteří lidé mají sklon na tyto otázky odpovídat kladně, další záporně a jiní nedovedou jednoznačně odpovědět, jsou zmatení a s odpovědí váhají. Jaké je stanovisko Koránu? Co v této souvislosti odhaluje historie Muhammada? Rozhodně je pro každého čestného člověka, který má úctu k pravdě a lidské důstojnosti, příkazem zjistit pravdu a předat své poznatky jiným.
Korán jasně stanovuje, že bez ohledu na naše přání je válka existenční nutností, životním faktem, dokud bude na světě existovat nespravedlnost, útlak, rozmarné ctižádosti a svévolné nároky. Snad to zní podivně. Ale cožpak historie nedosvědčuje, že od nejranějších dob až do dneška se lidstvo zmítá v místních, občanských a globálních válkách? Cožpak není pravda, že se velmi často vítězné mocnosti dohadují o svých ziscích a postavení poražených nepřátel prostřednictvím válek a pohrůžek válkou? Dokonce i dnes lidstvo žije v neustálém strachu z války a možnosti vzniku války v mnoha částech světa. Mohl Bůh přehlížet tyto skutečnosti? Nebo snad mohl Korán se svým účinným a realistickým pohledem na svět přejít tento problém mlčením? To rozhodně ne! Islám proto uznal válku za oprávněný a ospravedlnitelný prostředek sebeobrany a k obnovení spravedlnosti, svobody a pořádku. Korán praví:
Předepsáno je vám válčení, avšak vy cítíte k němu odpor; možná, že cítíte odpor k něčemu, co je vám ve prospěch a možná, že máte rádi něco, co je vám ke škodě. A Bůh ví to, však vy toho nevíte (2:216).
Kdyby pak nezdržoval Bůh lidstvo navzájem jedny pomocí druhých, zkázou naplnila by se země; však Bůh je velký v milosti své vůči veškerenstvu (2:251).
A kdyby Bůh nebyl zapuzoval jedny lidí druhými, byly by bývaly pobořeny kláštery a chrámy a modlitebnice a mešity, v nichž mnoho vyslovováno je jméno Boží (22:40).
Přestože je islám realistický, netrpí agresí ze své ani z žádné jiné strany, nemá zálibu v útočných válkách nebo ve vyvolávání útočných válek. Bůh muslimy vyzývá, aby nezačínali s nepřátelstvím, aby se nepouštěli do agresivních činů, aby neporušovali práva ostatních. Vedle toho, co bylo už řečeno v předešlých kapitolách, mají značný význam i některé další verše Koránu.
Bůh praví:
A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je - taková je odměna nevěřících! Jestliže však přestanou ... tedy Bůh věru je odpouštějící, slitovný! A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým (2:190-193).
Válka není cílem islámu a není v životě muslimů běžnou věcí. Jde o krajní možnost a používá se jen za nanejvýš mimořádných okolností, kdy se všechna ostatní opatření minula účinkem. Takové je skutečné místo války v islámu. Islám je náboženstvím míru: jeho významem je mír, denní pozdravy muslimů a andělů znějí "mír", ráj je domem míru, přídavně jméno muslimský znamená mírový. Mír je přirozeností, významem a znakem a cílem islámu. Každá bytost má právo těšit se z islámského míru a z laskavosti mírumilovných muslimů bez ohledu na náboženské, zeměpisné nebo rasové odlišnosti, nedochází-li ovšem k žádné agresi vůči muslimům. Žijí-li nemuslimové s muslimy v míru, nebo jsou-li dokonce k islámu lhostejní, pak neexistuje žádný důvod nebo ospravedlnění pro vyhlášení války. Neexistuje nic podobného jako náboženská válka, která má vnutit islám nemuslimům; netryská-li totiž islám z hlubokého přesvědčení, z nitra člověka, pak není pro Boha přijatelný, ani islámský profesor zde nic nezmůže. Existuje-li nějaké náboženství nebo ústava zaručující svobodu náboženství a zakazující nucení do náboženství, pak je to islám, pouze islám. Korán se o tomto problému zmiňuje takto:
Nebudiž žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří
v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne.
A Bůh je slyšící, vševědoucí (2:256).
V šíření islámu se muslimovi zakazuje nejen použití násilí, ale jsou‚ mu nařizovány ty nejmírnější metody. Bůh k Muhammadovi promlouvá takto:
Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími! Pán tvůj zná nejlépe ty, kdož z cesty Jeho zbloudili, a zná dobře i ty, kdož správně jsou vedeni (16:125).
A nepři se s vlastníky Písma, leda způsobem nejvhodnějším - a pouze s těmi z nich, kdož nespravedliví jsou. A rcete: "Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh a váš Bůh jedno jsou; a my do vůle Jeho jsme odevzdáni" (29:46).
Je-li tedy islám takové mírumilovné náboženství a jsou-li muslimové oddáni věci míru a má-li Korán v takové oblibě mír, proč Muhammad zahajoval války a řídil bitvy? Proč Korán říká "zabíjejte je" a "bojujte s nimi" ? Abychom prozkoumali tento zdánlivě nevinný dotaz, musíme připomenout některé historické skutečnosti, které doprovázely muslimské války s nevěřícími a předcházely jim.
Když Muhammad dostal Boží poselství, svolal veřejné shromáždění a řekl lidem, čeho se mu dostalo, a vyzýval je, aby se vzdali uctívání model a uvěřili v jediného pravého Boha. Jeho první mírumilovná a logická výzva se setkala nejen s odporem, ale i s posměchem, zesměšňováním a smíchem. Neustále se pokoušel lidem sdělit pravdu o svém požehnaném povolání být prorokem, avšak s malých úspěchem. Protože nemohl svobodně šířit islám na veřejnosti, musel se na několik let uchýlit k soukromému vyučování, aby uchránil životy několika svých stoupenců a snížil jejich strádání. Když mu Bůh pokynul, aby kázal na veřejnosti, zvýšilo se pronásledování a muslimové byli brutálně mučeni. Se stupňováním pronásledování se zvyšoval i počet muslimů. Nevěřící vyzkoušeli všechny druhy útlaku a pokušení, aby umlčeli volání Boží. Čím více se o to snažili, tím pevněji stáli Muhammad a muslimové. Když se nevěřícím nepodařilo otřást vírou věřících pomocí výhrůžek, útlakem, konfiskací majetku, zesměšňováním atd., zorganizovali tvrdý bojkot, divokou kampaň proti muslimům. Několik let museli muslimové zůstat ve velmi úzkém kruhu, nemohli kázat, prodávat, kupovat nebo se ženit a vdávat nebo vejít do nějakého styku s ostatními Mekkánci. Avšak ani to neotřáslo muslimskou vírou. Bojkot pokračoval, až se nakonec nevěřící bojkotem sami unavili a museli jej odvolat.
Ukončení tvrdého bojkotu nepovažovali nevěřící za náznak smíru nebo přechod k uklidnění situace. Naopak, útlak a pronásledování pokračovaly zvýšenou měrou, ale na muslimy nic z toho neplatilo. Nevěřící nakonec svolali tajnou poradu, aby projednali, co dalšího podniknout k zničení islámu a jak se jednou provždy zbavit Muhammada. Jednomyslně se usnesli, že z každého kmene bude vybrán jeden silný muž a tato skupina zavraždí Muhammada na lůžku. Muhammadovo poslání však nemělo ještě skončit. Bůh ho proto vyzval, aby opustil Mekku, své drahé rodiště, a odešel do Medíny za tamními muslimy a emigranty, kteří uprchli z Mekky do Medíny již dříve (viz Korán, 8:30; 9:40). To byla velká hidžra neboli emigrace, s níž započala historie islámu a od níž se datuje islámský kalendář.
Při útěku z Mekky byli muslimové nuceni zanechat doma téměř celý majetek, věci i rodiny. Jakmile se usadili v Medíně, Muhammad obnovil svá mírumilovná kázání a výzvy k přijetí islámu. Někteří obyvatelé tohoto města na volání Boží reagovali kladně a okamžitě se stali plnokrevnými členy muslimského společenství. Ostatní islám nepřijali, udržovali si svou dosavadní víru. A protože byl Muhammad oddán důstojnému míru a reformám, uzavřel s nemuslimy smlouvy, v nichž je ujistil o bezpečí a svobodě a poprvé v jejich srdcích vytvořil pocit národního povědomí, který později nahradil pocit úzkého povědomí kmenového.
Zatímco Muhammad pracoval na těchto reformách, snažil se organizovat muslimské společenství v Medíně a položit základy pevné a mírumilovné společnosti, v níž by mohli žít muslimové a nemuslimové vedle sebe, jeho nepřátelé v Mekce nezaháleli. Hořeli nenávistí k muslimům a jejich odhodlání zničit islám sílilo každým dnem. Promýšleli taktiku, a jakmile dokončili nové plány, začali je uskutečňovat. Rozhodli se vytvořit muslimům vnější i vnitřní problémy. Zorganizovali dobyvačné nájezdy na Medínu a pokoušeli se odvézt do Mekky vše, co jim přišlo do rukou. Nemuslimové v Medíně začali islámu závidět jeho popularitu a pocit bratrské sounáležitosti mezi muslimy, což oni sami neměli, ale rádi by měli. Nepřátelé v Mekce se proto pokusili využít této situace a rozdmýchat proti muslimům nepřátelské akce. Reakce závistivých nemuslimů v Medíně na navádění Mekkánců byla rychlá a zřejmá, v Medíně docházelo k vážným problémům.
Muslimové byli neustále ohrožováni zevnitř rozčarovanými obyvateli Medíny a zvnějšku nájezdy organizovanými z Mekky. Dospěli k bodu, kdy už nemohli dále snášet perzekuci a výhrůžky. Oddělili od nich násilně jejich rodiny. Zkonfiskovali jim majetek. Prolili jejich krev. Byli donuceni opustit své drahé rodiště během tří migračních vln: dvě směřovaly do Habeše a jedna do Medíny. Drželi se třináct let. S nástupem nové mekkánské taktiky už muslimové neměli co očekávat, leda konečné zničení v hromadném masakru nebo se mohli proti útlaku a pronásledování bránit.
Byl to určitě paradox. Islám muslimy ujišťoval o důstojnosti a síle, svobodě a bezpečí a spojoval je s Bohem, Nejvyšším zdrojem dobra a pomoci, síly a míru. Přesto byli bezmocní a báli se, byli ohrožováni a zastrašováni. Islám je předurčil k nastolení míru, nařizoval jim právo a zakazoval zlo, nařizoval podporovat utlačované a osvobozovat podrobené, a dokázat tak, jak spolehlivý a nápomocný je Bůh Svým služebníkům. Jenže jak mohli své učení uskutečňovat, když oni sami byli utlačováni, podrobeni teroru a odsouzeni k bezmoci?
Nejvíce jim vadilo, že Korán v této otázce mlčí a že jim neposkytuje žádné pokyny. Jejich nejistota netrvala dlouho a Bůh jim ulevil v zármutku Svým rozhodnutím, jak mají řešit své problémy a problémy těch, kdo se ocitnou v podobné situaci. Zde jsou slova Božího rozhod nutí:
Bůh ubrání ty, kdož uvěřili, neboť Bůh věru nemiluje žádného zrádce nevěřícího. A těm, kdož chtějí, je dovoleno, aby bojovali kvůli tomu, že jim bylo ukřivděno. A Bůh věru je schopen poskytnout jim pomoc, těm, kdož byli bezprávně vyhnáni ze svých domovů jedině proto, že říkali: "Pánem našim je Bůh!" A kdyby byl Bůh nezahnal jedny lidi druhými, věru by byly bývaly ničeny poustevny, kostely, modlitebny a místa klanění, v nichž hojně je vzpomínáno jména Božího. - A Bůh vskutku pomůže těm, kdož pomáhají Jemu - a Bůh věru silný je, mocný. On pomůže těm, kteří - když jsme je upevnili na zemi - dodržují modlitbu a dávají almužnu a nařizují vhodné a zakazují zavrženíhodné. A Bohu patří konečné rozhodnutí o věcech všech (22:38-41).
Po tomto Božím dovolení již pronásledování a útlak muslimů ustaly. Postavili se totiž na odpor, jehož cílem bylo nastolit klid, získat mír a svobodu, snaha sjednotit se s rodinami a převzít opět vlastní majetek. Vznikly války a bitvy se zlovolnými nevěřícími, kteří jasně narušovali mír a svobodu muslimů. Nikdy však z muslimské strany nevzešel útok, neničili domy, úrodu, zásoby atd., nezabíjeli nebojující děti, ženy, starce a nemohoucí. Muslimové dodržovali tato pravidla a zůstali v omezeních Božích. Něco takového předtím nebylo a nebylo to ani potom. Jen za takových okolností muslimové museli bojovat, a podle těchto zásad a pokynů Božích potom dosahovali svých rozhodných vítězství.
O "nemilosrdných" muslimech, kteří vyrazili ze žhnoucích a suchých pouští Arábie, aby dobyli římské a perské protektoráty, a dokonce obcházeli zdi Evropy, se toho napsalo mnoho. Mnozí autoři se domnívali, že muslimy vedl jejich náboženský zápal šířit islám silou všude tam, kam se dostali. Mnoho jiných považuje tento názor za hloupý a naivní, protože islám - už svou povahou - nemůže být nikomu vnucen: a i kdyby snad byl lidu na dobytém území někdy nucen, nemohlo by to dlouho trvat, než by nemuslimové byli na dobytém území likvidováni. Historie přináší důkazy, že islám se udržel všude, kam se dostal - s výjimkou Španělska vlivem jistých důvodů -‚ a že všude, kam muslimští dobyvatelé přišli, žili společně s nemuslimskými domorodci. Islám navíc tvrdí, že nelze nikomu vnutit náboženství jako islám, aby přitom noví konvertité byli upřímní a čestní ve své víře. Aby se z poraženého národa stali tak dobří muslimové, na to je třeba víc než donucení, a aby si udrželi a v úctě chovali své náboženství, na to je třeba víc než útlak.
Další myšlenkový proud reprezentují lidé, kteří si říkají intelektuálové nebo osvícení kritici a autority. Nespokojují se s hloupým a naivním tvrzením o šíření islámu násilím. Expanzi islámu připisují agresivním válkám, jež zahájili muslimové dusící se ve výhni a suchu Arábie, a jejich důvody spatřují jednoduše v ekonomických potřebách a okolnostech. Tyto války a dobrodružství nebyly náboženské nebo duchovní, ale byly jen výsledkem sílících potřeb. Naznačuje to, že se Arabové nepozvedli na vysokou úroveň oběti a oddanosti Bohu a že po smrti Muhammada ztratili jeho následovníci zájem o náboženství a že se šířili po světě jen proto, aby uspokojili své okamžité potřeby. Dále to naznačuje, že islám samotný nebyl schopen v oněch muslimských bojovnících vzbudit ono zanícení a zápal. Náznaky jsou mnohostranné a "intelektuálové" zastávající takový názor si sami nejsou jisti, které pravděpodobnosti by měli dát přednost.
Existuje ještě jeden myšlenkový proud zastávaný lidmi, kteří muslimským válkám mířícím ven z Arábie připisují jako motivační sílu touhu po plundrování a nájezdech. Nevidí u muslimů žádný jiný motiv než hlad po krvi a touhu po kořisti. Odmítají spatřovat v islámu jakoukoli ctnost a spojovat muslimy s nějakými vyššími pohnutkami.
Debaty mezi těmito rozličnými názorovými sektami jsou dost vážné a někdy mají formu akademické diskuse. Faktem však zůstává, že žádný z těchto kritiků se nepokusil vážně porozumět celému problému a představit pravdu opravdu poctivě. Nikdo z nich nepocítil morální odvahu a potřebu vhledu do problému, snahu přinést skutečně pravdivou verzi celé záležitosti. Jak těžké břemeno na ně dolehne, až jednoho dne zjistí, že mylně a nepravdivě informovali milióny lidí! Jak velká bude jejich zodpovědnost, až se dozvědí, že se dopustili vážných urážek proti pravdě, proti muslimům a proti vlastním přívržencům!
Nebude možné, abychom zde podrobně vyložili islámský pohled na každou bitvu nebo válku. Nabízíme však určité skutečnosti, které snad poskytnou jasnou představu o celé záležitosti.
1. Měli bychom si pamatovat, že Muhammad, jehož si Bůh vybral jako milosrdenství pro celé lidstvo, se snažil dostat k vládcům sousedících zemí, vyzýval je, aby přijali islám a sdíleli milosrdenství Boží. Rovněž bychom si měli pamatovat, že nejenže jeho laskavé vyzvání odmítli, ale navíc se mu vysmívali a vyhlásili muslimům otevřenou válku. Za Muhammadova života překročili římští a perští vojáci při různých nájezdech muslimské hranice. Takže v době Muhammadovy smrti byli muslimové nedobrovolně ve válce se svými sousedy.
Tento stav pokračoval, a všechno, co se dělo v následujících generacích, je nutno vidět pod zorným úhlem těchto prvních incidentů. Tím myslíme i dobu, kdy celý křesťanský svět, včetně Španělska a Francie, válčil se vznikajícím islámským světem. Dobrodružství muslimů v Evropě je nutné rovněž vidět ve světle těchto okolností. Že celé křesťanstvo vlastně fungovalo jako jediná síla, dokazuje neotřesitelná autorita římského papežství nad křesťanstvem. Rovněž to dokazuje celková mobilizace křesťanských sil proti islámu během křižáckých válek ve středověku, a dokonce i v první čtvrtině dvacátého století.
Když tedy Řím zahájil válku proti islámu, nedalo se muslimům upřít plné právo bojovat proti nepřátelům na jakémkoli bojišti - ať už v Palestině nebo v úrodném půlměsíci, v Itálii nebo v Maďarsku. To je také zavedlo do Španělska a do jižní Francie. Nemohli připustit, aby je obklíčily mocné síly Říma a Persie. Stejně tak nemohli jen čekat, až budou vymazáni z povrchu zemského. V Římě byly vydány rozkazy zabít Muhammada a přinést na královský hrad jeho uťatou hlavu; něco podobného přitom prováděli pohanští Římané s prvními křesťany. Musíme však připustit, že některé pozdější války neměly s islámem co dělat, i když i v nich bojovali muslimové. Nebyly to války na šíření islámu. Spíše je motivovaly jisté místní a snad osobní důvody. Agrese je agrese, ať už proti muslimům nebo ze strany muslimů, a postoj islámu vůči agresi je známý a neměnitelný. Jestliže se tedy v pozdějších válkách muslimové dopouštěli agrese, nelze ji ospravedlnit islámem a pro Boha je nepřijatelná.
2. Žádný ze zmíněných kritiků se nepokusil porozumět povaze a okolnostem oněch dávných století. Masová média tehdy neexistovala. Neexistoval tisk, rozhlas nebo televize, ani pravidelná pošta. Neexistoval žádný způsob veřejné informovanosti nebo kázání s výjimkou osobního kontaktu. Neexistovala žádná úcta k životu nebo majetku či cti nebo ke smlouvám s jednotlivci a slabými národy. Neexistovala žádná svoboda projevu. Každý, kdo se postavil za vznešenou věc nebo přišel s nepopulárními myšlenkami, byl ohrožen. Objevuje se to v historii Sokrata, řeckého filozofa, prvních křesťanů a prvních muslimů. Mnoho vyslanců, kteří měli nařízeno přednést vládcům určitá poselství, se nevrátilo. Jejich nepřátelé je chladnokrevně zavraždili nebo uvěznili.
Arabští muslimové se museli se všemi těmito problémy vypořádat, za takových okolností museli pracovat. Měli pro lidstvo poselství, chtěli mu prospět, nabízeli spasitelské učení. Korán říká: "Vyzývejte k cestě Boží moudrostí a krásným kázáním a přete se tím nejlepším způsobem." Ale kdo tehdy byl připraven vyslechnout volání Boží? Ve skutečnosti se mnoho nevěřících vyhýbalo poslechu Proroka, aby snad nebyli ovlivněni jeho mírumilovným učením. Dokonce se mírumilovnému volání islámu protivili silou. První zkušenosti z Arábie muslimy naučily, že mnohem účinnější je být mírumilovný a současně se mít na pozoru; že se mohou pohybovat klidně jen tehdy, když jsou dostatečně silní, aby si svůj klid a mír uhájili, zjistili, že hlas míru má lepší odezvu, jsou-li schopni odolávat nátlaku a likvidovat útlak.
Pak museli podle Božího příkazu rozšířit znalost islámu po světě, jenže neexistoval žádný telekomunikační systém, tisk nebo jiné médium masové komunikace. Jediný způsob jak to provést tedy spočíval v osobních a přímých kontaktech, což znamenalo, že museli překročit hranice. Nemohli je však překračovat v malých neozbrojených skupinách. Proto se přesunovali ve velkých ozbrojených skupinách, které se určitě jevily jako armáda. Nešlo však o armádu v pravém smyslu slova. Překračovali hranice různými směry a v různých dobách. Pozornost si zasluhuje, co následovalo pak. V některých oblastech je domorodci vítali, zvlášť ti, kteří byli dlouho utlačováni cizáckými mocnostmi jako byly Řím a Persie. V některých oblastech nejprve nabízeli islám lidem, kteří byli připraveni jej přijmout, a těch bylo mnoho. Lidé, kteří islám nepřijali, byli vyzváni, aby platili formou poplatku ekvivalent islámské daně (zakát). Důvody pro požadování této daně byly tyto:
chtěli si být jisti, že poplatník ví, co dělá a že mu byl nabídnut islám, on jej však v souladu se svobodou vůle a volby odmítl;
daň požadovali, aby byl poplatník chráněn a zabezpečila se tím jeho bezpečnost a svoboda stejně jako u muslimů samotných, protože jakékoli nebezpečí hrozící jemu pak bylo i nebezpečím hrozícím jeho muslimskému spoluobčanu, pak bylo nutné chránit nejen muslimy, ale i nemuslimy a zajistit jejich bezpečnost;
nové uspořádání vyžadovalo podporu a spolupráci všech složek společnosti, muslimské i nemuslimské; první složka přitom přispívala zakátem, druhá formou poplatků, které pak byly využity v obecném zájmu;
chtěli si být jisti, že nemuslimové nejsou proti nim a jejich novým bratřím nepřátelsky naladěni, že nemají v úmyslu svým muslimským spoluobčanům dělat potíže.
Obyvatelé, kteří odmítli islám a odmítli platit poplatky a s dalšími částmi společnosti tuto společnost odmítli podporovat, si způsobili velké obtíže. Uchýlili se k nepřátelskému chování vůči muslimům a chtěli jim škodit, ani ne tak muslimským příchozím, jako muslimským konvertitům a svým spoluobčanům, kteří se rozhodli platit poplatky. Z národního hlediska byl tento postoj zrádný; z lidského pohledu byl nízký, z hlediska sociálního nezodpovědný a z vojenského hlediska provokativní. Z praktického hlediska bylo nutné tento postoj potlačit nejen kvůli zajištění bezpečnosti příchozích muslimů, ale také kvůli státu, v němž tito zrádci žili. To byl jediný případ, kdy byla proti těmto lidem použita síla, aby je přivedla k rozumu a aby si uvědomili svou zodpovědnost: buď přijmou islám svobodně jako muslimové, nebo jako loajální občané budou platit poplatky, a pak budou mocí žít se svými muslimskými spoluobčany a mít s nimi stejná práva a povinnosti.
3. Tito kritici by moudře učinili, kdyby studovali Korán s opravdu čestnými úmysly, aby se dozvěděli, co nařizuje ve věci války a míru. Ještě moudřejší by bylo, kdyby přezkoumali postavení "podrobených" národů a podmínky, v nichž žily před a po kontaktech s muslimy. Co řeknou, až zjistí, že dobyvatelé římských a perských protektorátů úpěnlivě žádali, aby muslimové přišli a osvobodili je od cizího útlaku? Co si pomyslí, až zjistí, že muslimské "dobyvatele" obyčejní lidé bouřlivě uvítali a že podobně se k nim chovali i náboženští patriarchové, kteří toužili po muslimské ochraně a muslimské spravedlivé vládě? Jak by vysvětlili skutečnost, že některé "podrobené" národy nejenže muslimská "invazní" vojska přivítaly, ale také bojovaly po jejich boku proti utlačovatelům? Jak budou vysvětlovat prosperitu, svobodu a pokrok "dobytých" území za islámu ve srovnání s tím, co v nich existovalo do té doby?
Nechceme prosazovat určitý pohled na tuto věc nebo dělat unáhlené závěry. Jednoduše věříme, že celý problém stojí za přezkoumání a zasluhuje si seriózní bádání. Poznatky budou určitě zajímavé a významné. Snad dokáže západní badatel věci porozumět lépe, když bude uvažovat v dobových souvislostech dnešního světa. Hluboký zájem západních spojenců o Berlín, výzvy utlačovaných všude ve světě, obavy Jihokorejců a Laosanů, problémy NATO, záležitosti paktu SEATO, nepevné postavení komunistických satelitů - to všechno může západnímu člověku pomoci pochopit události v oněch vzdálených stoletích a skutečnou politiku muslimů oněch dnů.
4. Představa, že muslimské války ve vnějším světě byly motivovány ekonomickými potřebami Arabů, stojí také za úvahu. Zastánci takového názoru, přestože si jsou zdánlivě svým názorem jisti, nestudovali tento problém opravdu hluboce. Myslí si opravdu, že to byly ekonomické potřeby, které muslimy přiměly překročit hranice Arábie? Proč se domnívají, že Arábie se svými starými obchodními středisky, údolími a oázami už svou produkcí muslimům nestačila? Pokoušeli se vážně objasnit, kolik si muslimové účastnící se "invazí" vzali pro sebe a kolik toho rozdali mezi lid pod jejich nadvládou, kolik poslali ústřední vládě v Medíně nebo v Damašku nebo v Bagdádu nebo v Káhiře? Srovnávali, snad důchody "dobytých" území před islámem a po příchodu islámu a zjistili si, zda "dobyvatelé" byli sobeckými, obchodně zaměřenými dobrodruhy? Mají nějaké důvody pro víru, že si tito muslimové vzali víc, než rozdali nebo že odebrali víc, než vložili nebo že vydělali víc, než investovali? Narazili snad na nějaké důkazy, že ústřední vláda v Arábii dostávala někdy poplatky nebo daně z "dobytých" protektorátů, a jestliže ano, kolik dostávala a stálo to za nejisté výpravy do neznámého světa? Zjistili nějaké spolehlivé informace o privilegovaném postavení Arábie nebo o jejím přednostním postavení v oblasti výdajů nebo rozvojových programů? A konečně, pocítila Arábie obavy z hrozby populační exploze, která muslimy údajně donutila provádět dobrodružné války anebo ekonomicky motivované výpravy, naráz a zničehonic?
Pokus vykládat muslimské kontakty s nemuslimy pomocí ekonomických potřeb může působit důvěryhodně a vyvolávat snad i sympatie, avšak nezdá se nám, že by obsahoval dost pravdy, a že se ubírá směrem opravdu seriózní vědy. Poslední výhrada k tomuto druhu výkladu zní, že není uspokojivý a úplný. Ještě se toho musí hodně udělat ve výzkumu, analýze a srovnávání. Pokud nebudou tyto výzkumy provedeny, žádný kritik nemá morální právo vydávat vlastní závěry za platné nebo závazné. Tato situace tedy představuje další výzvu islámu všem kritikům, aby se pokoušeli daleko odpovědněji nalézat pravdu.
5. Názory lidí, kteří považují muslimské války za snahu o loupení a kořistění, není třeba brát vážně. Stěží existuje stereotypnější a běžnější názor než je tento. Je to jakási zkratka vedoucí z pole opravdové vědy a snadné východisko z určitých intelektuálních a morálních problémů, je však příliš daleko od pravdy. Lze zde položit stejné otázky jako v bodech 3 a 4, zeptat se, kolik kořisti muslimové přivezli nebo poslali do Arábie a kolik se z nich vrátilo domů s kořistí. To se ani nezmiňujeme o rozkvětu, obrodě a prosperitě "zplundrovaných" oblastí pod vládou "kořistníků". Dokonce se ani nezmiňujeme o velkých ztrátách muslimů na životech a na majetku, o provokacích a výhrůžkách na jejich adresu. Jednoduše vyzýváme lidi s tímto názorem, aby se pustili do pečlivějšího studia celé záležitosti a došli k odpovědnějším závěrům. Musí však mít na paměti, že kořist sebraná muslimy byla velmi malá ve srovnání s tím, co muslimové ztratili při konfiskacích, uzurpacích, pronásledování a dalších provokativních akcích, které vůči nim prováděly nepřátelské tábory.
Ať už kritici nejrůznějších táborů přijmou nebo nepřijmou uvedené hledisko, skutečností zůstává, že islám je náboženstvím míru v nejplnějším smyslu toho slova, že nespravedlivá válka se v jeho učení nikdy neobjevovala, že agresi nikdy netrpěl, že islám nebyl nikdy nikomu vnucován silou, že se expanze islámu neuskutečnila vlivem násilí a útlaku, že Bůh netrpí vyvlastňování majetku, a že proto není pro islám přijatelné, že každý, kdo vykládá islámská učení křivě nebo je překrucuje, uškodí spíš sám sobě a svým blízkým než islámu. Protože islám je náboženstvím Božím a přímou stezkou k Němu, přežil ty nejtvrdší podmínky a přežije i nadále a bude bezpečným mostem k blažené věčnosti. Kdyby někteří kritikové o této skutečnosti pochybovali, udělali by lépe, kdyby studovali islám, znovu si pročetli Korán a osvěžili si své znalosti dějin.
Skutečnost, že s islámem přišla do "dobytých" území prosperita a kulturní obroda, neznamená, že se muslimové snažili jen o ekonomický prospěch a válečnou kořist. Přestože se později tyto cíle staly motivační silou v pozdějších obdobích islámské historie, neznamená to, že islám dává válce přednost před mírem a že muslimové mají zálibu ve válečné kořisti. Existují lepší vysvětlení. Jedno z nich by mělo být dostatečně jasné lidem, kteří znají klasické debaty o protestantské etice a duchu kapitalismu, podle něhož protestantismus vedl, společně s dalšími činiteli, k rozmachu moderního kapitalismu. Žádný seriózní myslitel by netvrdil, že si protestanté vytvořili svou etiku proto, aby se stali hospodářsky produktivní silou, nebo že moderní kapitalismus pořád ještě závisí na protestantské etice.