Korán jen největším darem Boha lidstvu a jeho moudrost má zcela jedinečnou povahu. Krátce řečeno, účel této Knihy je strážit předchozí zjevení a obnovit věčnou pravdu Boží, vést lidstvo po přímé stezce a urychlit duši člověka, probudit lidské svědomí a osvítit lidskou mysl.
Korán je Slovo Boží zjevené Muhammadovi Svatým Duchem Gabrielem a lidská představivost není schopná vytvořit nic, co by se této knize podobalo. Muhammadovi společníci byli podle všeobecného soudu největšími mistry arabského jazyka a měli obrovskou touhu vytvořit text, který by s Koránem mohl soupeřit. Ale nepodařilo se jim vytvořit nic, co by se Koránu jen přiblížilo obsahem nebo stylem. Muhammad přitom neměl žádné formální vzdělání a nedělal s tím žádné tajnosti. Jeho největší zásluhou je, že byl negramotným člověkem, který vzešel z negramotných lidí, aby učil celé lidstvo, gramotné, či negramotné, pravému poselství Božímu. To je první skutečnost, která se týká Koránu, Slova Božího.
Druhá skutečnost týkající se této skvělé knihy je nepopiratelná hodnověrnost jejího obsahu a uspořádání, tedy vlastnost, jakou se nevyznačuje žádná další kniha, a žádná jiná se jí ani pravděpodobně vyznačovat nebude. Hodnověrnost Koránu neponechává místo pochybnostem o čistotě, původnosti a ucelenosti jeho textu. Seriózní vědci, muslimové i nemuslimové, se mimo všechny pochybnosti shodli, že Korán, který dnes užíváme, je touž knihou, kterou dostal Muhammad, kterou učil, žil a odkázal lidstvu před téměř čtrnácti staletími. Některé skutečnosti mohou ilustrovat zcela výjimečnou hodnověrnost Koránu:
1. Korán byl zjeven v částech a postupně, ale nikdy nepostrádal jistou formu uspořádání. Název Korán naznačuje, že to byla kniha už Od úplného začátku (Korán, 2:2; 41:41- 42). Uspořádání Koránu a postupné zjevování jeho pasáží bylo v souladu s plánem a vůlí Boži, s vůlí, které se Muhammad a jeho společníci podvolili (25:32; srovnej 75:17).
2. Arabové byli známí svým nesmírně vybroušeným literárním vkusem, který jim umožňoval oceňovat dobrá literární díla. Korán byl podle jejich jednomyslného soudu a vkusu největším literárním dílem. Byli dojati jeho naléhavým tónem a přitahovala je také jeho neobvyklá krása. Našli v něm největší uspokojení a nejhlubší radost a rozhodli se knihu recitovat a vtisknout do paměti. Korán byl a stále je obdivován, citován a uctíván všemi muslimy i mnoha
nemuslimy.
3. Každý muslim, muž i žena, je povinen recitovat část Koránu každý den při modlitbách a během nočních modliteb. Recitace Koránu je pro muslimy vysokou formou kultu a denní záležitostí.
4. Arabové byli obecně negramotní lidé, a museli se proto spoléhat téměř zcela na svou paměť, aby si uchovali v paměti básně a pasáže, které se jim nejvíce líbily. Byli rovněž známí výbornou pamětí, v níž uchovávali své literární dědictví. Korán byl všemi lidmi s literárním vkusem považován za nenapodobitelný. Takže se snažili vtisknout si jej do paměti co nejvýrazněji a nejuctivěji.
5. Během Muhammadova života žili odborní písaři a jmenovaní zapisovatelé Zjevení. Pokaždé, když Muhammad obdržel verš nebo úryvek, okamžitě nařídil písařům, aby ji pod jeho dohledem zaznamenali. Vše, co tito lidé zapsali, zkontroloval a potvrdil samotný Prorok. Bylo kontrolováno každé slovo a každá pasáž byla upravena do správné podoby.
6. V době, kdy bylo zjevení dokončeno, měli muslimové mnoho úplných verzí Koránu. Recitovali je, učili se je nazpaměť, studovali je a používali v každodenním životě. Pokaždé, když vznikl rozpor, obrátili se s věcí na samotného Proroka, aby záležitost urovnal, někdy šlo o text nebo jeho smysl či o jeho intonaci.
7. Po Muhammadově smrti se Korán uchovával v mnoha muslimských hlavách a v mnoha záznamech. Avšak ani tento fakt neuspokojil Abú Bakra, prvního kalifa, který se bál, že po smrti velkého množství lidí, kteří Korán znali nazpaměť, v bitvách, by mohlo dojít k vážným zmatkům ve věci Koránu. Proto se radil s největšími autoritami a pak Zajdovi Ibn Thábitovi, Muhammadovu vrchnímu zapisovači Zjevení, svěřil úkol zapsat standardní a úplnou verzi Knihy ve stejném pořádku, v jakém ji autorizoval samotný Muhammad. Učinil tak pod dohledem Prorokových společníků a s jejich pomocí. Konečná a úplná verze byla zkontrolována a schválena všemi muslimy, kteří slyšeli Korán přímo od Muhammada a kteří jej uměli zpaměti. Stalo se to necelé dva roky po Muhammadově smrti. Zjevení byla stále ještě v čerstvé paměti zapisovačů, pamětníků a dalších muslimských společníků Proroka.
8. Během 'Uthmánova kalifátu, tedy asi patnáct let po Muhammadově smrti, se kopie Koránu šířily v nových oblastech, které se dostaly do kontaktu s islámem. Většina obyvatel těchto krajů Muhammada nikdy neslyšela, ani neviděla. Vlivem krajových a zeměpisných činitelů četli Korán s odlišnými přízvuky. Rozdíly v recitaci a intonaci rozpoutaly v muslimské obci diskuse. 'Uthmán situaci rychle vyřešil. Po vzájemných poradách se všemi vedoucími autoritami vytvořil výbor skládající se ze čtyř členů, bývalých zapisovačů Zjevení. Všechny používané kopie byly sebrány a nahrazeny jedinou standardní verzí, která se měla používat podle přízvuku a dialektu Kurajšovců, což byl dialekt a přízvuk Muhammada. Tento dialekt byl přijat a standardizován, protože to byl nejlepší dialekt a byl to dialekt, v němž byl Korán zjeven. Tak byl Korán omezen na přízvuk a dialekt muže, který Korán přijal. A Od těchto dob se používá tato standardizovaná verze bez jediné změny slov nebo jejich řazení, či změny v diakritických znaménkách.
Z těchto důvodů vědci došli k závěru, že Korán je dnes takový, jak byl zjeven, a vždy takový bude. Nikdy k němu nebylo nic přidáno; nikdy z něj nebylo nic vypuštěno; neobjevila se v něm žádná chyba. Jeho historie je jasná jako denní světlo; jeho autentičnost je nepochybná; jeho naprosté uchování je mimo jakékoli pochybnosti.
Korán je plný neobyčejně moudrosti díky svému zdroji, svému charakteru a rozměrům. Moudrost Koránu se odvozuje od moudrosti jeho autora, kterým nebyl nikdo jiný než sám Bůh. Rovněž se odvozuje od ohromné síly Knihy, která je nenapodobitelná a která se stala výzvou všem vzdělaným lidem. Realistický přístup Koránu, praktická řešení, která nabízí pro řešení lidských problémů, a vznešené cíle, které člověku ustanovuje, dodávají koránské moudrosti zvláštní povahu a charakter.
Dynamismus
Nejcharakterističtějším rysem Koránské moudrosti je, že není statická, suchá. Je to druh dynamické moudrosti, která provokuje k zamyšlení a zrychluje tep srdce. V této moudrosti je silný dynamismus a hybná síla, kterou dosvědčují historické důkazy a také samotný Korán. Když Muhammad poprvé zahájil Boží poslání, byl Korán jeho jedinou silou a koránská moudrost byla jeho jedinou moudrostí. Pronikavý dynamismus Koránu je ohromný a neodolatelný.
Existuje řada příkladů, které dokazují, že nejdynamičtější osobnosti a nejdůraznější argumenty nemohly dosáhnout dynamické moudrosti Koránu. Bůh o Koránu mluví jako o rúh nebo duchu a životě, jako o světle, jímž vede koho chce ze služebníků svých (42:52).
Kdybychom byli seslali tento Korán na horu, byl bys ji viděl pokornou a pukající ze strachu před Bohem. A tato podobenství uvádíme lidem, snad budou o tom přemýšlet (59:21).
Hlavními slovy zde jsou rúh a sad' což znamená, že Korán dává vzniknout životu, probouzí duši, vyzařuje vedoucí světlo a pohybuje zdánlivě nehybnými předměty. Takový je spirituální dynamismus, o němž mluví Korán.
Praktičnost
Dalším významným rysem Koránu je jeho praktičnost. Neupadl do oblasti zbožných přání. Jeho učení nevyžaduje nemožné, ani se nevznáší na růžových pramenech nedosažitelných ideálů. Korán přijímá člověka takového, jaký je, a vyžaduje od něj, aby se stal takovým, jaký být může. Neoznačuje člověka za bezmocné či beznadějné stvoření, odsouzené už od narození k smrti, ponořené do hříchu od kolébky až do hrobu, ale kreslí ho jako vznešenou, čestnou a důstojnou bytost.
Praktičnost koránského učení je založena na příkladu Muhammada a dalších muslimů v průběhu staletí. Odlišný přistup Koránu spočívá v tom, že pokyny jsou zaměřeny na obecné blaho člověka a jsou založeny na možnostech, které člověk skutečně má.
Umírněnost
Třetím charakteristickým rysem je umírněnost neboli harmonie mezi božským a lidským, duchovním a hmotným, individuálním a kolektivním atd. Korán věnuje náležitou pozornost všem životním faktům a potřebám člověka a pojednává o nich tak, aby člověku pomohl uvědomit si vznešené cíle jeho bytí. Pro tento umírněný přístup nazývá Korán muslimy obcí vzdálenou krajností (2:143) a pro tuto "prostřednost" jsou nazýváni nejlepším národem, jenž kdy povstal mezi lidmi, protože přikazují vhodné, zakazují zavrženíhodné a věří v Boha (3:110).
Koránská moudrost pracuje ve třech hlavních rozměrech: vnitřním, vnějším a vertikálním. Vnitřně proniká do nejhlubších zákoutí mysli. Zaměřuje se zde na zdravé pěstění jedince zevnitř. Toto vnitřní pronikání se liší od jakéhokoli jiného právního nebo etického systému a je mnohem hlubší, neboť Korán promlouvá ve jménu Božím a ve všech věcech odkazuje na Boha.
Vnějšková funkce Koránu zahrnuje všechny oblasti života a zahrnuje principy širokého pole lidských záležitostí od těch nejosobnějších věcí až po komplexní mezinárodní záležitosti. Korán proniká do oblastí, které nejsou známé žádnému jinému světskému systému práva nebo etickému kódu a jež nejsou dostupné žádnému rozšířenému náboženskému učení. Na Koránu je pozoruhodné, že pojednává o lidských věcech a přitom jim dodává Božský nádech a morální náplň. V každém lidském počínání lze vycítit Boha a Korán Ho uznává jako první zdroj vedení a vrcholný cíl veškerého konání. Je hlavním duchovním vůdcem člověka, jeho právního systému, jeho etického kódu a především životního stylu.
Ve vertikální funkci se Korán zaměřuje na Jediného Nejvyššího Boha. Všechno, co bylo nebo co je nebo bude, musí být nahlíženo z tohoto hlediska, z hlediska aktivní přítomnosti univerzálního Boha. Člověk je pouhým ručitelem v rozlehlém Božím království a jediným cílem jeho stvoření je uctívání Boha. To není záminka pro odklon od života, pasivní přístup k životu. Je to otevřená výzva člověku, aby se stal skutečným ztělesněním jedinečných Božích vlastností na zemi. Když se Korán ve vertikálním směru zaměřuje na Boha, otevírá tak před člověkem nové obzory myšlení, vede ho k nezvyklým hladinám vysoké morálky a seznamuje ho s věčným zdrojem míru a dobra. Jestliže si uvědomíme, že Bůh je jediným a konečným cílem člověka, pak je to revoluce proti běžným směrům lidského myšlení a náboženských učení, je to revoluce, jejímž cílem je osvobození mysli od pochybnosti, osvobození duše od hříchu a svědomí od podřízenosti.
Ve všech svých rozměrech přináší koránská moudrost jisté závěry. Neodsuzuje, ani nemučí, ani nezanedbává duši. Nepolidšťuje Boha, ani nezbožňuje člověka. Všechno je pečlivě umístěno na náležité místo v celkovém plánu stvoření. Mezi skutky a odměnami existuje proporční vztah, stejně tak i mezi prostředky a konci. Koránská moudrost není nestranná. Vyžaduje od člověka hodně a její požadavky radostně vítají všichni požehnaní s libostí a porozuměním.
Moudrost Koránu volá po pravdě v myšlení a zbožnosti v činech, po jednotě cíle a po dobré vůli úmyslů. Písmo, o němž pochyby není, je vedením pro bohabojné... (2:2). Toto je Písmo, jež jsme ti seslali, abys vyvedl lidi s dovolením Pána jejich z temnot ke světlu... (14:2).