Islám vždy varuje před povrchními pojmy a rituály, před bezduchými formalitami a neúčinnými pověrami. V jednom reprezentativním úryvku vysvětluje Bůh plný význam zbožnosti takto:
Zbožnost nespočívá v tom, že obracíte tváře své směrem k východu či západu, nýbrž zbožný je ten, kdo uvěřil v Boha, v den soudný, v anděly, Písmo a proroky a rozdává z majetku svého - bez ohledu na lásku k němu - příbuzným, sirotkům, nuzným, po cestě (Boží) jdoucímu, žebrákům a na otroků vykoupení, a ten, kdo modlitbu dodržuje a almužnu udílí. A zbožní jsou ti, kdož úmluvy své dodržují, když je jednou uzavřeli a v protivenství, v neštěstí a v dobách násilí jsou trpěliví - to jsou ti, kdož víru pravou mají, a to jsou bohabojní (Korán, 2:177).
V tomto úryvku je krásný a jasný popis zbožného člověka. Měl by dodržovat všechna tato prospěšná nařízení a měl by se upřímně řídit láskou k Bohu a láskou ke svým bližním pro dobro Boží. Toto jsou čtyři významné prvky:
a) Naše vira by měla být opravdová a upřímná;
b) Musíme být připraveni prokázat to dobročinnými a laskavými skutky vůči našim bližním;
c) Musíme být dobrými občany, a proto podporovat dobročinné instituce a společenské organizace;
d) Za všech okolností musíme být pevní a neotřesitelní.
je proto zřejmé, že zbožnost nespočívá v prázdných řečech. Musí být založena na silně víře a na neustálé životní praxi. Musí zasahovat myšlení a jednání člověka a musí pronikat jeho niterným i vnějším životem, jeho individuálními i společenskými záležitostmi. je-li islámský princip zbožnosti uskutečněn, pak jedinci poskytuje za všech okolnosti mír, společností poskytuje bezpečí na všech úrovních, národu poskytuje solidaritu, mezinárodnímu společenství dává naději a soulad. Život může být nádherně prosycený mírem a radostí, jestliže lidé nastolí islámský pojem zbožnosti. Co může ukrývat vyšší jistotu než víra v dobrotivého Stvořitele a možnost obklopovat se dobrými, hodnotnými ideami? Co může být lidštější než ulevovat hlubokým úzkostem podmaněných, zmírňovat utrpení vykořisťovaných a reagovat na potřeby bezmocných?
Co je příkladnější a čestnější než dostát svým závazkům, uchovat si čisté svědomí a udržet si mravní neporušenost? A co je duchovně radostnější než pravidelné konání toho všeho jako věci samozřejmé a pro lásku Boží?