Rok smutku

Prorok a jeho následovníci se vrátili k normálnímu způsobu života. Ale těžká léta velmi oslabila Chadídžu, která onemocněla a brzy zemřela. Tak Prorok ztratil svou milovanou ženu a zároveň přítele, první osobu, která přijala islám a která mu tak mnoho pomáhala. Byla únikem od všeho zlého, co jej potkalo a byla jeho nejlepším společníkem v jeho trápení. Velmi ji miloval. Stalo se to v roce 619 a tento rok byl nazván rokem Smutku.

Brzy na to zemřel také Abu Tálib. Byl jedním z nejvznešenějších lidí v Mekce, jeden z vůdců Kurajšovců. Přestože nikdy nepřijal islám, bránil Proroka před jeho nepřáteli. Pro Muhammada byla tato ztráta jednak velmi bolestná a jednak velmi nebezpečná, protože podle arabských zvyků, kdo je pod ochranou vlivné osoby, je v bezpečí tak dlouho, dokud ta osoba žije. Tak se smrtí strýce se vytratila i ochrana Proroka. Jeho nepřátelé se radovali, když ho viděli smutného, bez manželky, která by ho mohla potěšit, a strýce, který by ho chránil. Začali se k němu chovat hůř než obvykle. Zlobily ho dokonce i malé děti. Jeden mladý člověk hodil na hlavu Proroka písek, ale Prorok šel dál a nic si z toho nedělal. Jedna z jeho dcer plakala a přiběhla, aby jej očistila, a Prorok ji řekl: "Neplač, holčičko, Alláh tvého otce ochrání."

Abu Tálib byl posledním článkem, který jej spojoval s Kurajšovci. Prorok cítil, že teď již v Mekce ničeho nedosáhne, protože srdce Kurajšovců jsou zatvrzelá. Vypravil se do Taifu, kde doufal, že nalezne pochopení. Celou cestu, asi 70 km, šel pěšky. Promlouval ve všech místech, kde se shromáždili lidé, ale nikdo ho neposlouchal. A nejenže neposlouchali, co jim říká, ale přikázali otrokům, aby na něj házeli kameny. Smutný opustil město. Našel si místo vedle zdi na okraji města, kde nalezl samotu a začal se modlit těmito slovy: "Ó Alláhu, k tobě se obracím se svou slabostí a bezradností. Ó Milosrdný, ty jsi Pánem slabých, ty jsi mým Pánem. Do kterých rukou vkládáš mé poselství? Do rukou člověka, který mě uráží, či nepřítele, kterému nade mnou dáváš moc? Jestli se na mě nehněváš, nevadí, co se se mnou stane. Tvoje přízeň je mým cílem. Utíkám do bezpečí světla tvé tváře, které rozjasňuje temnotu, a na kterém záleží tento i onen svět, aby Tvůj hněv nepadl na mě a aby Tvůj hněv nade mnou nehřměl. Učiním vše, abys byl spokojen. Není síly a moci kromě Tebe."

Zeď, při které Prorok seděl, sousedila se zahradou dvou bratrů. Když uslyšeli jeho modlitbu, začali s ním soucítit a poslali k němu otroka s podnosem plných hroznů. Před jídlem Prorok řekl: "Bismillah" - ve jménu Boha. Sloužící, který se jmenoval Addas, se velmi divil. Vždyť nikdy nic takového od lidu této oblasti neslyšel. Prorok se zeptal: "Ze které země pocházíš a jaké je tvé náboženství?" "Jsem křesťan z asyrského města Ninive," odpověděl. "Z města dobrého Jonáše, syna Matouše," dodal Prorok. "Odkud to víš?" zeptal se Addas. "Je to můj bratr. On byl Prorokem a já jsem také Prorokem," odpověděl Muhammad. Addas se předklonil a políbil ho na hlavu, ruce a nohy. Poznal, že je to skutečný Prorok.

Když se Muhammad chtěl vrátit do Mekky, musel tam nejprve najít nějaké ochránce. Mnoho vůdců kmenů ho odmítlo, až Al Mutaam bin Adi souhlasil a vyhlásil u Káby, že je ochránce Muhammada. Tak mohl Muhammad vstoupit bez obav do Mekky.