Neposlušnost, příčina porážky - Bitva Uhud

Poté, co se zbytky mekkánské armády vrátily zpět domů, se lidé sešli, aby si promluvili s Abu Sufjanem: "Muhammad zabil naše nejlepší lidi, musíme pomstít ty, které jsme ztratili." Rozhodli se, že každý, kdo měl účast na karavaně, musí přispět k vytvoření nové armády třikrát tak větší, než byla ta v Badru. Mezi těmi, kdo se k armádě přidali, byl i abisyjský otrok Wahši známý dokonalým ovládáním oštěpu. Jeho pán Džubajr ibn al-Mutim mu řekl: "Bojuj s armádou! A jestli zabiješ Hamzu a pomstíš tak smrt mého strýce, dám ti svobodu." O tom se dozvěděla Hind, žena Abu Sufjana, a vzkázala Wahšimu, že ho zahrne zlatem a stříbrem, jestli splní vůli svého pána. Také ona chtěla smrt Hamzy, protože zabil jejího otce a bratra.

Zatímco Mekkánci připravovali své plány, Prorokův strýc Al-Abbás, který zůstal v Mekce poslal do Medíny dopis s varováním. Informoval Muhammada o tažení Kurajšovců s obrovskou armádou do Uhud, místa nedaleko Medíny. Po obdržení zprávy shromáždil Prorok své přátele, aby se dohodli o dalších krocích. Uvažovali o tom, že bude lepší čekat na ně ve městě a bránit Medínu za jejími zdmi, než jim vycházet vstříc. Ale mladí bojovníci byli netrpěliví, chtěli vyjít za město a postavit se nepříteli tváří v tvář. Říkali: "Ó Proroku Alláha, vyprovoď nás vstříc našim nepřátelům, vždyť si budou myslet, že se jich bojíme, nebo že jsme slabí." Jeden z vůdců Medíny Abdulláh ibn Ubajj* souhlasil s Prorokem zůstat ve městě a řekl: "Prohráli jsme vždy, když jsme opustili město, ale nikdy se nikdo nedostal dovnitř." Když však Prorok viděl, že většina je pro setkání s nepřítelem za městem, souhlasil a po večerní modlitbě nechal připravit zbraně. V počtu 1000 lidí se vydali směrem k hoře Uhud, ze které bylo vidět Medínu. Nepřátelé se rozložili na úpatí hory.

Abdulláh ibn Ubajj se zlobil, že se Prorok neřídil jeho radou a po čase se vrátil zpět do Medíny i s třetinou bojovníků. Prorok zůstal se 700 lidmi proti obrovské mekkánské armádě, která měla 3000 lidí. Muslimové se dostali až k úpatí hory Uhud. Zde jim Prorok přikázal, aby se seřadili zády k Slunci. Padesáti střelcům přikázal vystoupit na horu s takovýmto rozkazem: "Držte svými střelami nepřátele daleko od nás a nedovolte, aby se k nám dostali zezadu, bez ohledu na to, zda vítězíme my nebo oni. Ať se stane cokoliv, zůstaňte na svých místech, i kdybyste viděli, že umíráme nebo si rozdělujeme kořist. Je to nutné, abychom nemohli byt napadeni z vaší strany."

Když muslimové zaujali pozice, Prorok zvedl svůj meč a zvolal: "Kdo si ho vezme?" Byla to velká čest a přihlásilo se mnoho mužů, ale Prorok vybral Abu Dudžana, nebojácného bojovníka. Muslimové si vedli v bitvě dobře a vyhrávali, přestože je Kurajšovci čtyřikrát převyšovali počtem mužů, kteří byli unaveni dlouhou cestou a nedobře připraveni. Během války mekkánské ženy vedené Hind začaly bubnovat na bubínky, aby dodaly mužům odvahu. Vykřikovaly, aby zvýšily jejich bojovnost: "Jestli zaútočíš, obejmeme tě a rozložíme před tebou měkké koberce. Jestli couvneš, necháme tě a nebudeme tě více milovat." Abu Dudžana řekl: "Viděl jsem někoho, kdo pomáhal nepříteli divokým křikem. Ale když jsem na něj zvedl meč, vykřikl a já uviděl, že je to žena. Příliš si cením Prorokovy zbraně, než abych ho použil na ženu." Tou ženou byla Hind.

Hamza, jako obvykle, bojoval velmi statečně, ale při vedení útoku, který téměř Mekkánce zlomil, byl náhle zasažen Wahšim. Později Wahši vypověděl, co se stalo: "Pozoroval jsem bojujícího Hamzu. Čekal jsem, až budu mít jistotu a zasáhl ho. Poodešel ke mě, ale upadl. Počkal jsem až zemře, a pak přistoupil a vzal si zpět svůj oštěp. Potom jsem se vrátil. Nechtěl jsem už nikoho dalšího zabít. Zabil jsem ho, abych získat svobodu."

Bojovníci Kurajšovců byli přinuceni k ústupu. Vypadalo to, že jsou poraženi. Vše viděli muslimští lučištníci stojící na hoře. Čtyřicet z nich nedbalo příkazu Muhammada a seběhlo do údolí, aby sebrali kořist. Chalid ibn al-Walid, vůdce jednoho z oddílů Kurajšovců, viděl, co se stalo. Vrátil své lidi zpět a přikázal jim zaútočit na muslimy zezadu. Muslimové byli zcela překvapeni. Kurajšovci začali útočit ze dvou stran. Mnoho lidí podlehlo a muslimové začali prohrávat. Situace se ještě zhoršila, když se roznesla zpráva o smrti Proroka. Muslimové nevěděli, co mají dělat. Jeden člověk, který se jmenoval Anas, vykřikl: "Bratři, jestli zabili Muhammada, jakou má náš život bez něj cenu? Nemyslete na život nebo na smrt! Bojujte pro Alláha! Odevzdejte své životy, jak to udělal Muhammad!" Po těchto slovech muslimové našli ztracenou odvahu. Kurajšovci útočili na pozici Muhammada a jeho přátel. Prorok měl hlubokou ránu v obličeji. Při jednom z útoků zvolal: "Kdo za nás položí život?" Na to povstalo pět ansárů a bojovali, dokud nepadli. Jejich místa ihned zaujali další muslimové. Mezi obránci byl i Abu Dudžana, který chránil Proroka svými rameny a ze svého těla udělal terč. Chránil Proroka až do konce bitvy a nakonec zemřel zabit střelami mířenými na Proroka.

Porážka muslimů byla pomstou Kurajšovců. Když opouštěli bitevní pole, Abu Sufjan volal na své lidi: "Štěstí v boji se tentokrát přidalo na naši stranu." Prorok to uslyšel a vzkázal mu po Omarovi : "Alláh je nejvyšší a nejlepší. Nejsme si rovni. Naši zemřeli a jsou v ráji, ale vaši v pekle." Muslimští bojovníci ještě spěchali za odjíždějícími Kurajšovci, aby se přesvědčili, zda neodjíždějí útočit na Medínu. Po odjezdu nepřátel přišel Prorok na bojiště se podívat na ztráty muslimů. Mnoho z nejoddanějších padlo. Byl mezi nimi i Hamza zabitý otrokem Wahšim. Prorok řekl: "Nikdy pro mě nebude smutnější chvíle." Hamzova sestra Safija se přišla modlit a prosit Alláha: "Patříme Alláhovi a k němu se vracíme".

Prorok se začal modlit nad těly mrtvých: "Říkám vám, každý, kdo je raněn kvůli Alláhovi, tak Alláh na něj bude pamatovat ve dni zmrtvýchvstání. A do hrobu položte jako první ty, kteří znali Korán nejlépe."

A nepokládej ty, kteří na Boží stezce byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí a u svého Pána užívají svou odměnu a radují se z toho, co jim Bůh ze své přízně uštědřil. A radují se, že ti, kteří je následují, avšak dosud se k nim nepřipojili, se nemusí ničeho obávat a nebudou zarmouceni. (3:169,170)

Prorok přísahal, že žádný muslim, který zemřel pro svou víru, se nebude chtít vrátit do života ani na jedinou hodinu, i kdyby mu patřil celý svět. Jedině, kdyby mohl bojovat za Alláha a zemřít pro něj ještě jednou.

Muslimové viděli, že jejich porážka byla zapříčiněna jejich neposlušností vůči Prorokovi. Korán říká, že byli pod Uhud vyzkoušeni Alláhem a že zklamali, ale Alláh jim jejich slabost odpustil.

A jsou mezi vámi ti, kteří touží po pozemském životě. A jsou mezi vámi jiní, kteří touží po věčném životě. A potom vás od nich odvrátil, aby vás vyzkoušel. Ale už vám nyní odpustil - a Bůh je plný laskavosti vůči věřícím. (3:152)

Lidé žijící v dnešní době by si měli vzít ponaučení z toho, co se stalo pod Uhud. Jejich porážku zapříčinila neposlušnost a láska k dočasným věcem. To se může stát i nám. Nemusíme prožít takovou bitvu jaká byla u Uhud, ale můžeme bojovat se vším špatným, co je v nás. Když se Prorok vrátil z bitevního pole, řekl svým lidem: "Vrátili jsme se z malé bitvy ale je čas začít velkou válku." Měl na mysli válku vnitřní, stát se lepším člověkem. To je daleko těžší, než ta na bitevním poli.